Knižní klub Markéty Lukáškové: Od Irvinga k Bulgakovovi
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
09.10.2018

Knižní klub Markéty Lukáškové: Od Irvinga k Bulgakovovi

Knižní klub Markéty Lukáškové: Od Irvinga k Bulgakovovi
Češi jsou národem čtenářů. Podle výzkumu Akademie věd přečteme ročně v průměru dvanáct knih a až třetina z nás pravidelně navštěvuje veřejné knihovny. Dobrou zprávou je, že mladí lidé nečtou výrazně méně než starší generace, a to navzdory všudypřítomným mobilům, seriálům a počítačovým hrám. My v City-dog.cz jsme se nyní rozhodli k čtenářské kultuře trochu přispět. Dnešek je prvním dnem nové rubriky, ve které vám své oblíbené knihy bude představovat spisovatelka a scénáristka Markéta Lukášková. Nyní dojde na léty prověřené klasiky, do budoucna zase na tipy na nové tituly. Tak přejeme příjemné čtení!

Češi jsou národem čtenářů. Podle výzkumu Akademie věd přečteme ročně v průměru dvanáct knih a až třetina z nás pravidelně navštěvuje veřejné knihovny. Dobrou zprávou je, že mladí lidé nečtou výrazně méně než starší generace, a to navzdory všudypřítomným mobilům, seriálům a počítačovým hrám. My v City-dog.cz jsme se nyní rozhodli k čtenářské kultuře trochu přispět. Dnešek je prvním dnem nové rubriky, ve které vám své oblíbené knihy bude představovat spisovatelka a scénáristka Markéta Lukášková. Nyní dojde na léty prověřené klasiky, do budoucna zase na tipy na nové tituly. Tak přejeme příjemné čtení!

Když se mě někdo zeptá, jaká je moje nejoblíbenější kniha, deska nebo film, hádají se v mojí hlavě dva hlasy. Ten jeden říká: „To přece nejde, vybrat jedno jediné dílo, je hrozně moc dobrých knih/desek/filmů a na každém mě baví něco jiného, každý mě ovlivnil v něčem jiném, kdybych vybrala tohle, tak mi bude líto, že jsem neřekla tohle…“ a pak je tu ten druhý hlas, který říká: „Ale prosimtě, vždyť moc dobře víš, co je opravdu to nej.“ Pravdu mají oba. To, co vás nejvíc zasáhne, často nemusí být objektivně nejlepší, ale vy jste se s tím prostě nejvíc „potkali“. Viděli nebo četli nebo slyšeli jste to v ten správný čas a v tom správném rozpoložení. Budu ráda, když se s mými nej knihami taky „potkáte“.

John Irving — Modlitba za Owena Meanyho

Tuhle knihu si buď naprosto zamilujete, nebo ji zaklapnete po 20 stranách a nikdy se k ní nevrátíte. Owen Meany je láska. Owen Meany je životní. V té knize je úplně všechno a Johna Irvinga za ni budu do smrti milovat. Dost výrazně totiž ovlivnil to, co si sama pěstuju v hlavě za témata a o čem bych chtěla psát já. V Owenovi naprosto dokonale zkombinoval několik časových rovin a zásadních témat, přesto to všechno dohromady vypráví s takovou lehkostí a samozřejmostí, že vám vůbec nepřijde divný, číst si příběh kluka, co prožívá absurdní analogii s příběhem Ježíše Krista. Akorát žije v šedesátých letech minulého století v New Hampshire.

ta kniha vás vyplivne s dokonalým a geniálním koncem a všeobjímající pointou a husí kůže vás ještě pár dní neopustí.

Vypravěčem Owenova života je jeho nejlepší kamarád John, nepochybně to je hlas samotného Irvinga. Kniha začíná jako vyprávění o kamarádství dvou malých kluků a jejich strastí spojených se životem na malém městě v Americe na prahu války ve Vietnamu. Jenže Owen není obyčejný maloměstský kluk. Je to zakrslý pidižvík s přiškrceným vysokým hlasem, který odjakživa tvrdí, že ví, kdy zemře, a taky, že má v životě důležité poslání. Jediný John mu to opravdu věří a sám na vlastní kůži často pociťuje, že Owen skutečně nějak prapodivně vidí do budoucnosti a má určité neobvyklé schopnosti. Z děje nebudu prozrazovat víc, jen vězte, že ta knížka je jako cibule. Má v sobě desítky vrstev, které postupně odlupujete, postupně se do ní zavrtáváte a jste postupně čím dál více fascinováni Owenovým osudem, často vám z něj běhá mráz po zádech a často si říkáte, jak to sakra dopadne? A najednou je konec, ta kniha vás vyplivne s dokonalým a geniálním koncem a všeobjímající pointou, husí kůže vás ještě pár dní neopustí a jak píše sám autor v knize: Nikdy nezapomenete na Owena Meanyho.

Mistr a Markétka

Lidé mají tendenci mít tak trochu odpor k povinné četbě, ještě větší odpor ke klasice a úplně největší odpor k ruským autorům. Ale jen do té chvíle, než si přečtou Mistra a Markétku od Michaila Bulgakova. Až budu jednou mít děti, budu jim vykládat, že jsem dostala křestní jméno právě po postavě z této knihy. Ve škole jsme se učili, že Mistr a Markétka je klasický knižní představitel magického realismu, aniž bychom si zcela uvědomovali, co to ten magický realismus vlastně je. A přitom dnes, když všichni trávíme hodiny a hodiny sledováním seriálů, ty nejoblíbenější často definici tohoto žánru naplňují. Magický realismus, potažmo tahle kniha, jsou přitažlivé právě tím, že jakoukoliv mystiku v nich postavy vlastně neřeší a přijímají ji tak, jak přichází.

Rusko začátku 20. století je tak bláznivá kombinace času a místa, že by vlastně bylo podivné, kdyby se tam po ulicích nepotuloval muž s hlavou kocoura.

Mistr a Markétka v sobě spojují kritiku poměrů v Rusku třicátých let, vyprávění příběhu Ježíše a Piláta Pontského jinak, než známe z evangelií a příběh velké lásky, která překonává smrt. Mistr je zdrcen, že jeho nový román o Pilátovi nebyl přijat, jeho dívka Markétka se trápí, že jí zmizel po velkém zklamání a do toho všeho se po Moskvě potuluje ďábel, který všem škodí. V příběhu se spojují pohádkové rysy, rysy dramatu, apokryfu i grotesky. Markétku nijak nerozhodí, že mluví se Satanem, Rusko začátku 20. století je tak bláznivá kombinace času a místa, že by vlastně bylo podivné, kdyby se tam po ulicích nepotuloval muž s hlavou kocoura. Stejně jako v Owenovi Meanym, i zde hraje důležitou roli linka příběhu související se samotnými kořeny křesťanství. Ta neuvěřitelná kombinace současnosti, minulosti, mýtů, víry, kouzel a lásky, to je to, co dělá z této knihy klasiku v tom nejlepším slova smyslu, ke které se budete vracet celý život. Mistr a Markétka je Bulgakovovo vrcholné a zároveň poslední dílo. Začal ho psát v roce 1929 a v roce 1940 diktoval své ženě poslední opravy, už jako slepý nemocný muž těsně před smrtí. Skoro, jako kdyby sám sepsal smlouvu s ďáblem, aby román stihl dokončit.

 

   Fotografie: Anežka Svobodová pro City-dog.cz.