V Bohnicích nad vámi mají absolutní moc a podle toho se tak k vám chovají, říká herečka Kateřina Coufalová
City-Dog.cz | pražský žurnál
1
11.07.2019
Rozhovor

V Bohnicích nad vámi mají absolutní moc a podle toho se tak k vám chovají, říká herečka Kateřina Coufalová

V Bohnicích nad vámi mají absolutní moc a podle toho se tak k vám chovají, říká herečka Kateřina Coufalová
Kateřina Coufalová je mladá česká herečka, kterou jste mohli zahlédnout v seriálech Ulice, Modrý kód, Ohnivý kuře nebo v celovečerním filmu Špunti na vodě vedle Pavla Lišky. Absolvovala Pražskou konzervatoř a úspěšně složila zkoušky na DAMU, kam po prázdninách nastupuje. Založila také projekt Jsme v tom spolu, který se opírá o její vlastní zkušenost s psychiatrickou léčebnou v Bohnicích. A právě o té jsme spolu mluvily...

Kateřina Coufalová je mladá česká herečka, kterou jste mohli zahlédnout v seriálech Ulice, Modrý kód, Ohnivý kuře nebo v celovečerním filmu Špunti na vodě vedle Pavla Lišky. Absolvovala Pražskou konzervatoř a úspěšně složila zkoušky na DAMU, kam po prázdninách nastupuje. Založila také projekt Jsme v tom spolu, který se opírá o její vlastní zkušenost s psychiatrickou léčebnou v Bohnicích. A právě o té jsme spolu mluvily...

Katko, založila jsi projekt Jsme v tom spolu, o co se jedná?

Nejprve bych asi měla říct, co mě k založení vedlo. Minulé léto jsem byla hospitalizovaná v psychiatrické léčebně v Bohnicích s tím, že mi diagnostikovali deprese s psychotickými příznaky. Byla jsem tam zavřená soudem, do papírů mi dali, že jsem nebezpečná sobě i svému okolí. Pobyt samotný pro mě byl velmi náročný a vysilující. Pak mě pustili a já si řekla, že tu zkušenost musím nějak zužitkovat. Potkaly jsme se s Hedvikou Dočekalovou, která měla podobné problémy jako já a řekly jsme si, že založíme instagramový profil, kde lidé budou moci tyto věci sdílet.

A jaký to má úspěch?

Obrovský. Vůbec jsme to nečekaly. Po třech dnech od založení se k nám přidalo asi 1500 lidí a pořád to rostlo. Lidé nám posílali zprávy a my nestíhaly odpovídat. Je to taková terapie sdílením. Nemá to být kolektivní brečení. Snažíme se lidi motivovat, aby s tím něco dělali. Mám pocit, že jsme objevily díru na trhu. Lidé se pořád bojí autenticity, přitom se poslední dobou zjišťuje, že každý čtvrtý člověk trpí depresemi nebo úzkostmi. Důležité je jim také říct, že když má člověk deprese, tak to neznamená, že je odepsanej.

A není?

Určitě není. My se snažíme duševní poruchy destigmatizovat.

Nestal se z psychických poruch tak trochu trend?

Určitě stal. Zrovna nedávno jsme o tom mluvily s jednou influencerkou. Bylo by dobré, kdyby to lidé přestali jen psát na „instáč“ a začali to řešit. Proto na svůj profil dávám to, jak to překonávám. Snažím se lidi inspirovat v tom, jak rostu. Ne v tom, že mám deprese. Oni pak vidí, že když já se uzdravuju, tak oni můžou taky, že když já jsem přijatá na DAMU a plním si své sny, tak oni můžou taky.

z psychických poruch se stal trend. Bylo by dobré, aby to lidé přestali psát na instáč a začali to řešit. 

Zaujalo mě, že jsi říkala, že pobyt v Bohnicích byl pro tebe náročný. Z mého úhlu pohledu by měl být spíš léčivý...

V mém případě nebyl.

A proč ne?

Nejprve je třeba říct, že do Bohnic se člověk dostane, až když mu jde o život. Když už je na takovém dně, že se nedokáže zvednout sám. Šla jsem tam po tom, co jsem dva měsíce ležela v posteli a de facto jsem byla mrtvá. To už je naprostá beznaděj. Museli mě doslova násilím vzít a dokopat mě tam. A tam ti řeknou – tak to si vás tady musíme nechat. A tím to celé začíná.

A co se děje tam?

Pro mě to byla léčba šokem. Byla jsem na pavilonu č. 1, což je starý, nezrekonstruovaný pavilon a to prostředí je opravdu děsivé. Paradoxně tam člověk získá motivaci – musím se odsud dostat pryč a postavit se na vlastní nohy. Budu mluvit za sebe, ale já jsem tam opravdu dostala facku. A určitě je to souhra mnoha faktorů – děsivé prostředí, jídlo, chování ošetřovatelů, které bylo opravdu často neadekvátní. Stala se tam třeba taková věc, že jeden z ošetřovatelů začal po všech ženách řvát, že smrdí a ať se jdou laskavě umýt. Když jsme to pak řekly na vizitě, tak s tím stejně nic neudělali. Ti lidé tam nad vámi mají absolutní moc a můžou si s vámi dělat, co chtějí. A tohle je určitě zajímavý fenomén – jak se mění charakter člověka, když má nad vámi absolutní moc a může o vás rozhodovat.

Někdo by možná mohl namítnout, jestli se to člověku, který je psychicky nemocný, jenom nezdá, jestli to není jen paranoia?

Tuhle námitku chápu a spousta lidí mi říká: „to jsi byla v takovém stavu, že ti to tak jen přišlo.“ Když jsem se ale posléze bavila s mnoha dalšími lidmi, co si tím prošli, shodli se na tom samém. Moje rodina i přátelé měli z toho prostředí hrůzu. Neříkám, že jsou tam všichni lidé špatní, poznala jsem tam i skvělé sestřičky nebo lékaře, který vám po dvou měsících absolutního chaosu řekne, že jste křehká a empatická a konečně cítíte nějaké pochopení. Jenže pak je tam primář, který vás pustí jen na základě toho, jak jste si vyplnili zdravotní kartu. Já tu svoji opsala od své kamarádky, napsala jsem tam něco ve smyslu, jak tam efektivně trávím svůj čas a to byl podle nich ten správný krok k vyléčení a k odchodu. Jenže to člověk neodchází vyléčený. To jen odchází pryč. Léčit se někam jinam.

Z toho, co říkáš, je patrné, že to nepovažuješ za místo, kde by ses vyléčila, tak čím pro tebe Bohnice byly?

Už odmala se mi zdály sny, že jsem ve vězení. Když jsem se dostala do Bohnic, tak jsem si říkala, že jsem přesně tam, o čem se mi vždycky zdálo. Ve vězení. A já myslím, že Bohnice opravdu jsou vězení. Alespoň když je člověk na pavilonu č. 1.

Jak by takové zařízení psychiatrické péče podle tebe mělo vypadat?

Měly by tam být hezké pokoje, uklidňující obrazy, mohla by tam hrát hudba. Pokoje třeba po dvou lidech a ne po devíti. Mělo by to být místo, kde by probíhala terapie, artetarapie, muzikoterapie, kde by člověk mohl jít na nějakou hezkou procházku. Kde budou lidé, kteří mu budou naslouchat.

A to Bohnice nenabízejí...

Zavřou vás na jeden pokoj se všemi ostatními diagnózami. Jste tam třeba s bezdomovkyní nebo feťačkou. Spí vedle vás holka, co seděla na Pankráci, protože chtěla někoho zabít a vy do toho trpíte úzkostmi a depresemi a jste takhle malinká dušinka. Jak se v tomhle máte uzdravit? A když to řeknete lékařům, odvětí vám – berte to jako školu, co všechno vydržíte. Když se třeba ještě podívám na jídlo – člověk, který je nemocný, by měl jíst zdravě. Jídlo, které jsme tam dostávali, vypadalo, jako kdyby ho už někdo jedl a vrátil ho zpátky na talíř. Nebojím se říct, že to bylo jídlo jako pro prasata. Vůbec se s vámi nepářou, k večeři vám dají tři koblihy a tím to hasne. Vyjdete odtamtud s nastolenou šílenou životosprávou, závislostí na cigaretách, protože se tam obchoduje s cigaretami, a se šílenou závislostí na kávě.

Na kávě?

No jasně, protože jsi tam třikrát denně nucená pít kafe. Aby totiž člověk mohl po jejich práškách fungovat a chodit na pracovní terapie, tak si musí dát kafe. Takže třikrát denně volají Káva, káva!, vy jí do sebe nalijete, zajíte rohlíkem a jdete.

A jak činnostní terapie vypadají?

Vypadají tak, že jdete do papírny a 45 minut tam stříháte papír. Ale popravdě řečeno se vám po Rivotrilu tak klepou ruce, že sotva udržíte nůžky.

Já myslela arteterapeutické dílny... Ty tam nefungují?

Řekli mi, že jsou přes léto zavřené, ale pak jsem se dozvěděla, že byly zavřené i po létě. Mně je nikdo nenabídnul, vůbec jsem se s takovou formou léčby nesetkala.

A co nějaká individuální psychoterapie, tu jsi neměla?

Ale ano, měla. Když jsem tam jedné paní psycholožce řekla o tom, co se mi děje, tak se na mě usmívala a řekla mi – no to je blbý... Prožívala jsem tam absolutní nepochopení a o žádném duchovním rozměru nemůže být řeč. Nedejbože když řekneš, že jsi médium, tak už jdeš na tzv. neklid. Kam jsem se mimo jiné taky jednou málem dostala, a to už je něco. Přivážou tě tam k posteli a chovají se tam k tobě, jako bys ani nebyla člověk.

A jak ses tedy dostala ven?

Hrála jsem divadlo a začala podlézat. Všechny jsem chválila, jak moc mi pomohli, usmívala se na ně a taky to všechno poctivě psala do svojí karty. Jednou se za mnou zastavil můj kamarád Zdeněk Piškula a najednou některé sestřičky úplně obrátily a začaly mi říkat, že tam vlastně nemám co dělat, div, že se přede mnou nesklonily. Přitom ještě před několika dny pokřikovaly na chodbě – Coufalová, to je ta herečka, co se zbláznila...

Už rok jsi z Bohnic, které ti příliš v uzdravení nepomohly, pryč. Jakým směrem jsi tedy šla dál?

Vysadila jsem medikaci, protože mi nedělá dobře a moje tělo na ni negativně reaguje. Přešla jsem na bachovky (Bachovy květové esence, pozn. red.) a docházím k celostnímu terapeutovi, vracíme se do dětství, odkud spousta traumat pochází a čistíme je. Snaží mě vrátit zpátky do života, abych mohla dělat to, co mám ráda.

Mimo projektu Jsme v tom spolu také zpracováváš námět k filmu z prostředí Bohnic. Jaké bude mít poselství?

Naději. Také to bude film o silném přátelství, o pomáhání druhým a sobě navzájem. O rodině a o tom, jak dokáže držet spolu, i když se dějí hrozné věci. O tom, že každá mince má dvě strany – bílou a černou.

 

Fotografie: Anežka Svobodová pro city-dog.cz