Karafiáty, alkohol a volná láska. Jak se slavilo MDŽ kdysi a jak dnes
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
07.03.2019

Karafiáty, alkohol a volná láska. Jak se slavilo MDŽ kdysi a jak dnes

Karafiáty, alkohol a volná láska. Jak se slavilo MDŽ kdysi a jak dnes
O cestování dál než za humna jsme si mohli nechat leda jenom zdát, „co na srdci, to na jazyku“ znamenalo velké trable, ale pod povrchem, nebo spíš pod peřinou, se za totality děly věci! Nedílnou součástí podnikových mejdanů bylo „navazování přátelství“, legendární byly zvlášť oslavy MDŽ, jež se často zvrhly v hotové orgie. Sametová revoluce tenhle svátek málem poslala do propadliště dějin, oslavy se záplavou rudých karafiátů považuje totiž dodnes mnoho lidí za ryzí výtvor socialismu. To se ovšem hrubě mýlí!

O cestování dál než za humna jsme si mohli nechat leda jenom zdát, „co na srdci, to na jazyku“ znamenalo velké trable, ale pod povrchem, nebo spíš pod peřinou, se za totality děly věci! Nedílnou součástí podnikových mejdanů bylo „navazování přátelství“, legendární byly zvlášť oslavy MDŽ, jež se často zvrhly v hotové orgie. Sametová revoluce tenhle svátek málem poslala do propadliště dějin, oslavy se záplavou rudých karafiátů považuje totiž dodnes mnoho lidí za ryzí výtvor socialismu. To se ovšem hrubě mýlí!

Mezinárodní Den žen vznikl na začátku 20. století ve Spojených státech v souvislosti se stávkou amerických švadlen za lepší pracovní podmínky. Tedy žádný komunistický vynález, i když právě soudruzi oblékli tomuto dni velmi specifický kabátek. Za bývalého režimu se Mezinárodní den žen slavil prakticky všude. Muži popíjeli, ženy slzely při srdcervoucích písních růžolících dítek s červenými šátky kolem krku, soudruzi se předháněli v pochvalných projevech, květinářky měly vystaráno na půl roku dopředu.

„Ubezpečuji vás, vážení soudruzi, že přestavba a demokratizace mají v ženách odhodlané a činorodé stoupence. Váží si hodnot socialismu, spojují s ním své tužby, budoucnost své vlasti,“ šveholí šéfka svazu žen Marie Kabrhelová v roce 1989, na Pražském hradě vítá delegaci pracujících dam sám prezident Gustav Husák a gratulaci posílá až z vesmíru Vláďa Remek, trošičku zadrhává, ostatně proč by se mu jinak lidově přezdívalo Mek mek…

Ale politika nepolitika, lid se bavil, a to bylo nejdůležitější. V kantýnách se podával slavnostní oběd neboli řízek s bramborovým salátem, z rozhlasu pěli soudružkám k svátku Walda s Karlem a samozřejmě i Československá televize přispěchala s estrádními gratulacemi. Jiří Lábus s Oldou Kaiserem a Jirkou Kornem slibovali, že přijde kouzelník, Laďka Kozderková měla techtle s kdekým, mechtle v žádném případě, a Felix Holzmann nevěděl, jestli má jít do kina v sobotu večer nebo v neděli ráno… kdo by neznal tyhle populární scénky? ČT po nich koneckonců s oblibou sahá znovu a znovu do svého archivu. I za dob tuhé bolševizace a normalizace nevznikaly totiž jenom paskvily, ale oku stranického kontrolora navzdory i hotové umělecké poklady. Začátkem sedmdesátých let dokonce televize díky pánům Šimkovi s Grossmanem nabídla politickou satiru a Televarieté baví dodnes; osobnosti, jako byl Vladimír Dvořák či Vladimír Menšík se rodí tak jednou za padesát let. A třeba tak inteligentní humor s jinotaji, plný hlubokých myšlenek, jaký provozovali pánové Werich či Horníček, v dnešním televizním vysílání nenajdete; s chytrou pointou a bez zbytečných vulgarit…

I MDŽ má dodnes pro mnoho lidí nádech nostalgie, jiní se mu právě pro onu „komunistickou“ minulost vyhýbají jako čert kříži, další se k němu naopak vrací.

Být obdarována květinou a slyšet z úst vašich milovaných, že vás mají rádi, to je přece krásné, každá příležitost je pro tohle dobrá.

směje se třiačtyřicetiletá Kamila. „Já bych to brala i na MDŽ, ale na tenhle svátek nikdo v mém okolí neslyší,“ rozčiluje se naoko. Květináři ale potvrzují, že stále více lidí nějakou tu kytičku pořídí, možná i proto, že právě propukající jaro a čerstvé přírůstky na pultech k tomu vybízí. Reputaci si však 8. březen napravuje ztuha, kvůli spojení s bývalým režimem se u nás přestal po sametové revoluci úplně slavit, do kalendáře se jako významný den vrátil zase až v roce 2004. Přitom počátky tohoto významného dne sahají hluboko do historie, do doby, kdy komunistické hnutí bylo sotva v plenkách.

Původní základní myšlenkou MDŽ je boj za ženská práva a rovnoprávnost mužů a žen. Jeho počátky můžeme spatřovat už v roce 1907, kdy se konal první mezinárodní sjezd socialistických žen ve Stuttgartu. Právě zde padl návrh, aby se ženy v určitý den v roce scházely a požadovaly volební právo. Této konference se účastnilo téměř 60 delegátek z patnácti zemí. V roce 1908 se pak takto sešlo žen už několik tisíc a pochodovalo ulicemi New Yorku. Demonstrovaly za zkrácení pracovní doby, zvýšení mezd, volební právo atd. Od tohoto roku se pak ve Spojených státech začal slavit poslední únorovou neděli Národní den žen. V Evropě byl zaveden o dva roky později, v roce 1910, na druhé mezinárodní konferenci socialistických žen v Kodani, kdy se z něj stal mezinárodně oslavovaný svátek. Poprvé se ženy organizovaně v tento den sešly o rok později, v roce 1911, v několika evropských zemích, mimo jiné v Rakousko-Uhersku. Po první světové válce se MDŽ ustálil na 8. březnu. V ruském Petrohradu se 23. února 1917 konaly mohutné demonstrace žen, prozatímní vláda po abdikaci cara jejich volání po volebním právu vyslyšela. Podle gregoriánského kalendáře je 23. únor vlastně 8. březen a proto se tento den ustanovil jako Mezinárodní den žen. OSN oficiálně uznalo MDŽ v roce 1975, který byl mimochodem vyhlášen rokem žen.

MDŽ se v Česku nejspíš nálepky komunistické propagandy ještě dlouho nezbaví. Ale je to den uznávaný v mnoha částech světa; zatímco u nás je boj za práva žen spíš jen otázkou vylepšení „detailů“, jinde jde ještě doslova o život. Ženám je upíráno vzdělání, právo rozhodovat o vlastním životě i těle… Připomínat tento den je proto důležité i dnes, nejde zdaleka jen o rudý karafiát. Mimochodem, víte proč zrovna chudák on? Tak za prvé byl symbolem socialismu a dělnického hnutí, přičemž červená barva symbolizovala prolitou krev dělníků. A za druhé u nás karafiátů kvetly ve sklenících statisíce, čeští zahradníci je uměli velmi dobře pěstovat, to dnes aby pohledal, většinu k nám vozí z Kolumbie. Ať tak či tak, bouchnout lahev bublinek a trochu si orazit je fajn, tak proč ne třeba 8. března?

 

   Fotografie: Unsplash.com