Galerie jsou zaplavené banalitami, říká sochař Jaroslav Róna
City-Dog.cz | pražský žurnál
3
07.06.2019
Rozhovor

Galerie jsou zaplavené banalitami, říká sochař Jaroslav Róna

Galerie jsou zaplavené banalitami, říká sochař Jaroslav Róna
Za malířem a sochařem Jaroslavem Rónou jsme se vydali do jeho ateliéru v Roblíně. Když jsem vstoupila dovnitř, zmocnil se mě neuvěřitelný pocit klidu, a hned jsem věděla proč. Tam venku svět plyne neuvěřitelnou rychlostí, všechno se zpochybňuje, nic není pevné a platné. A sotva může být něco lepším protiargumentem pomíjivosti než několikatunové sochy. Ty mají totiž stabilitu nevídanou. Nenabízejí změny, ale jsou zastavením času, jímž obdarovávají kolemjdoucí. Jsou esencí něčeho, co dnešním lidem žalostně schází – poctivé práce, klidu, struktury, řádu, soustředění a vytrvalosti.

Za malířem a sochařem Jaroslavem Rónou jsme se vydali do jeho ateliéru v Roblíně. Když jsem vstoupila dovnitř, zmocnil se mě neuvěřitelný pocit klidu, a hned jsem věděla proč. Tam venku svět plyne neuvěřitelnou rychlostí, všechno se zpochybňuje, nic není pevné a platné. A sotva může být něco lepším protiargumentem pomíjivosti než několikatunové sochy. Ty mají totiž stabilitu nevídanou. Nenabízejí změny, ale jsou zastavením času, jímž obdarovávají kolemjdoucí. Jsou esencí něčeho, co dnešním lidem žalostně schází – poctivé práce, klidu, struktury, řádu, soustředění a vytrvalosti.

Jak složité je být v dnešní době umělcem?

Být umělcem dneska není takový problém, protože společnost je bohatá. Umělcem se nazve každý, kdo se dostane na nějakou uměleckou školu a vystuduje ji. Dřív to ale bylo jinak. Člověk, který byl nadaný nejprve musel přesvědčit svoji vlastní rodinu, aby ho nechali umění studovat,a to byl největší problém! Také si musel obvykle nějak zajistit prostředky, aby mohl žít a zároveň se učit, a prošel tak obrovských sítem. Navíc i umělci mezi sebou byli velmi kritičtí a nesmírně uměním žili. Proto se nakonec vygenerovali tak úžasní lidé, a nejen ve výtvarném umění. To se týká například i literatury. Jenže dnes je oblast umění široká a vejde se do ní prakticky cokoli. Když jsem byl na AVU, tak tam kunsthistorik Jiří Ševčík prohlásil, že umění může být cokoli, důležité je, kde je to vystavené. Takže zmačkané noviny? Rozbitý magnetofon? I takové věci já jsem hodnotil.

A jak jste to zhodnotil?

Studenta jsem navrhnul na vyloučení, ale byl to takový folklór, protože na AVU nikoho nikdy nevyhodí a já jsem to věděl. Jedna z klauzurních prací, které jsem třeba hodnotil, vypadala tak, že se studentka zastlala do postele, jiná provrtala kanape vrtačkou. Hodnotil jsem samozřejmě také obrazy, architekturu a plastiky, ale velice často i tyto věci.

Jenže dnes se považuje za umění, když někdo hodí tři cákance na plátno...

Dnešní mladí umělci se hned na počátku své dráhy často setkávají se spoustou efektních a chytlavých uměleckých strategií, jež jsou nebezpečné tím, že se vydávají za velmi hlubokomyslné. Takovým nejvíce rozšířeným „hlubokomyslným“ přístupem je GESTO! Nakreslíte třeba na zeď galerie obdélník a napíšete do něj slovo ART, nebo FUCK ART!, nebo také můžete galerii vyasfaltovat, nebo do ní prorazit díru, z níž trčí třeba sloup elektrického vedení, atd. ... Galerie jsou pak díky tomuto hlubokému myšlení zaplavené příliš hlubokým uměním a nezbude většinou prostor pro obraz nebo sochu. Nedejbože když na umělecké škole řeknete, že něco malujete proto, že je to krásné... Tak máte akorát šanci na to, že vás vyrazí.

Pedagogem jste byl dlouhé roky. Jsou dnes studenti jiní, než byla například vaše generace? A v čem?

Myslím, že si oproti lidem studujícím umění v minulosti příliš neváží statusu umělce. Co se týče uměleckého školství, doléhá na něj už mnou zmiňovaný nihilismus a ztráta hodnot. A to je zase jen důsledek vývoje západní civilizace. Jako reakce na válečné hrůzy první světové války vznikly umělecké směry jako třeba dadaismus, který zpochybnil veškeré hodnoty, jež v umění do té doby platily. Tyto směry v určitých modifikacích po obou válkách přetrvaly, a v umění tak pořád doznívá jakási podivná destrukce. U nás byl klasickým reprezentantem takového umění Milan Knížák. Člověk, který (dle mého) nebyl talentovaný a jen učil destrukci a zpochybňování. A to samozřejmě souvisí s těmi mýty a náboženstvím. Ve chvíli, kdy lidé nemají víru, tak nemůže vznikat umění, které je nosné.

Jaká je tedy podle vás situace současného uměleckého školství?

Mám pocit, že studenti, co studují umění, jsou zmatení, protože pedagogové jsou zmatení. V západních zemích jsou často udělovány prestižní ceny tak absurdním dílům (třeba posteli s použitými prezervativy – Turnerova cena ve Velké Británii), že to nutně vyvolá hodnotový zmatek u uměleckých pedagogů v našich východních zemích, kteří se podle těchto významných ocenění řídí ve svém hodnocení. Výsledek je, že taková škola produkuje divné věci a divné lidi. A můžu vám dát jeden z absurdních příkladů. Třeba na Vysoké škole uměleckoprůmyslové zrušili hlinárnu, tedy dílnu na přípravu modelovací hlíny pro sochaře, protože usoudili, že se už sochy nebudou modelovat, ale vytvářet na počítači. Co vy na to? V sochařském ateliéru není hlína na modelování!

Dnešní mladí umělci se hned na počátku své dráhy často setkávají se spoustou chytlavých uměleckých strategií, jež jsou nebezpečné tím, že se vydávají za hlubokomyslné.

Říkáte, že školy produkují divné věci a divné lidi... Čím se zabývají, co reflektují?

Máme tu nekonečný proud umění, který reaguje na nějaké křivdy – na feministické křivdy, křivdy jako následek menšinové sexuální orientace, rasové křivdy, enviromnentální, ekologické křivdy a další. Umění se tak postupně proměňuje v platformu společensko-politických stížností, na takovou vývěsku. Přitom umění vždycky fungovalo tak, že se lidé snažili uctít boha, radovat se ze stvoření, z bohatosti světa, narození dítěte. Samozřejmě že se i zabývali svými vášněmi, zlem, peklem atd... Ale dovedli najít silnou výtvarnou formu jak to sdělit tak, aby to mělo obecnou hodnotu a srozumitelnou a přínosnou estetiku. Vždyť sama bible je plná křivd, ale umění, které z ní po staletí vycházelo, bylo většinou vždy oslavou stvoření.

Mělo by umění navazovat na tradice, na práci starých mistrů?

Principielně ano. Po celé dějiny lidstva je to tak, že jedna generace přejímala to nejlepší z té minulé a snažila se to nějak posunout a rozvinout. Samozřejmě, že se také mladí umělci vůči starším kriticky vymezovali. Rozhodně však po umělci nebylo požadováno, aby si vytvářel celý nový filozoficko-umělecký konstrukt světa, jako se to děje dnes. To totiž nikdo nedokáže, ani když má k dispozici výkonný počítač. A kdo byli ti nejlepší umělci? Alespoň podle mě ti, co stavěli katedrály a tvořili jejich výzdobu. Převzali postupně umělecký um od mistra, jenž si je vybral, a obohatili ho o svůj originální příspěvek. Tak se ta kvalita na sebe po staletí nabalovala a dnes to lidé obdivují...

Když se ještě vrátíme k inspiraci... Často jí bývají i ženy. Jak je tomu u vás?

Pro mě ženy hrály v životě zásadní roli. Pozitivní i negativní. V mojí tvorbě se ale tématem vztahu mezi mužem a ženou vůbec nezabývám. K tomu musí mít člověk předpoklady. Třeba Leonardo se takhle jemných věcí dotknout dokázal. Jeho portrét Mony Lisy je znamením nejvyšší citlivosti – je v tom erotismus a nádhera lidské bytosti.Nebo třeba Gustav Klimt a Egon Schiele, to byli mistři tohoto tématu! Pro mě je ale tahle problematika tak jemná, že pro ni nedokážu najít vhodné prostředky. A tak se zajímám o problematiku, řekněme, hrubší.

Co je podle vás parametrem nadčasovosti uměleckého díla?

Když se ptali Woody Allena, co je nejlepší umění, tak řekl (volná parafráze), že nejlepší je to, co působí nejsilněji na co největší počet lidí co nejdéle. Takže já myslím, že budoucnost nás ohodnotí podle tohoto měřítka Woodyho Allena.

Malíř Michal Singer mi kdysi říkal, že podpisem rázně opouští svůj artefakt. Kdy vy opouštíte svoje dílo? A opouštíte ho vůbec?

Sochy i obrazy podepisuju. Většinou když podepíšu sochu, tak na ní už dál nepracuju. Ale je pravda, že když podepíšu obraz, tak třeba ještě po měsíci na něm dělám. Víte, všechno má vlastní čas. Ta věc si sama řekne, kdy je hotová. Když na ni tlačíte, tak se zasekne a nedovolí vám ji opustit.

Čemu se věnujete víc – malbě, nebo sochařině?

Dřív jsem polovinu času maloval a polovinu času dělal sochy. Teď dvě třetiny svého času dělám sochy a třetinu času maluju. Obrazy mi pomáhají hlavně finančně, odhlédnuto od toho, že malování jako takové miluju. Díky nim můžu překlenout dlouhé časy výroby soch a velké investice. Potřebuju oba tyto projevy, protože jednak se to výborně doplňuje a jednak u malířství odpočívám od sochařství, které je z velké části řemeslné. Při malířství jsem více v příběhu, v úplně odlišném světě obrazu.

Když se podíváte na svoje dílo po deseti letech, jste s ním spokojený?

Většinou ano. Jen někdy se podivuju nad tím, že jsem takovou věc vůbec udělal.

O vás se ví, že kritiku snášíte poměrně špatně. A mě by zajímalo, jestli si do své práce necháte od někoho mluvit? Konzultujete ji s někým? Ptáte se někoho na názor?

Jedině svojí ženy. Mě spíš zajímají reakce, jak na lidi moje dílo působí, jestli si vůbec toho nebo onoho všimnou. Někdy se třeba bavím o svých záměrech se Stefanem Milkovem, navzájem se informujeme o tom, na čem pracujem. Když už se rozhodnu, že něco udělám, tak jsem většinou vnitřně přesvědčený o tom, že je třeba, aby to vzniklo. Je ale taky rozdíl mezi sochou a obrazem. Chci, aby socha v sobě měla něco obecně platného, nějaký archetypální kód. Zatímco u obrazů je to trochu jinak. Tam jsou náměty víc subjektivní, nemám takový ohled na případného diváka, co si o tom kdo bude myslet, protože v ten moment potřebuju zviditelnit nějakou svoji představu.

Co je největší odměnou za vaši práci? Vaše vlastní uspokojení?

Samozřejmě, mé obrazy na mě většinou naplno působí, až když je nainstaluji na výstavě, zatímco dokončená socha funguje všude. A už jen to, že ji mám, že jsem ji vyrobil, že si ji mohu kdykoliv pohladit – mi dává pocit štěstí. Zvlášť když je to socha mohutná a kamenná. To je prostě skvělý!

Při svojí práci se necháváte inspirovat i nejrůznějšími příběhy, legendami a mýty. Myslíte si, že Evropa ztratila svoje mýty? Že je nevyužíváme, že nejsou živé?

Podívejme se nejdřív do Ameriky. Ta při vší svojí konzumnosti svůj základní náboženský mýtus neztratila. A dost možná to přispívá k tomu, že i přese všechnu současnou evropskou kritiku drží líp pohromadě než ta kritická Evropa. V Evropě, a to hlavně díky dvěma posledním světovým válkám, nastala obrovská nedůvěra v hodnoty všeho druhu. Křesťanství výrazně utrpělo a Evropa se stala experimentálním prostorem pro všechny možné politické, sociální i náboženské ideje. Zdá se tedy, že o svoji základní náboženskou sílu, nosnou páteř – kresťanství, z velké části přišla nebo přichází. Nebo možná bojuje o její zpětný návrat. Skutečnost je taková, že náboženská jednota vytváří i tu kulturně-civilizační, a právě v tom tkví síla dané civilizace. Každopádně je jisté, že lidstvo bez náboženství nemůže existovat. To je doloženo historií. A ta s náboženstvím je tak dlouhá, že proti tomu nelze jakkoli úspěšně argumentovat. Děsivě překotný technologický vývoj a bezuzdný materialismus provázený cynismem, beze snahy pohlédnout do budoucnosti a připravit se na ni, naší křesťanskou civilizaci oslabují. Tím však samozřejmě nechci říct, že by v Evropě neměly být další náboženské skupiny, minority. Koneckonců, část naší rodiny je židovská, ale já se už naučil chápat židovství a křesťanství jako propojené nádoby.

Všude se o vás píše, že se ve svém díle nějakým způsobem vyrovnáte s temnotou. Když jsem si ale prohlížela vaše sochy, temné mi „na první dobrou“ nepřišly ani trochu, kupříkladu vaši Čerti...

Ano. Lidé si často ďábla představují jinak, než vypadají vyslanci pekla, s nimiž se tady na Zemi setkáváme... Ti moji čerti jsou děsiví, ale až v druhém plánu. Když se podíváme do historie, tak lidé, co byli největším nástrojem pekla, působili na spoustu lidí pozitivně, lidé k nim často měli bezmeznou důvěru! Třeba Stalin klamal tváří hodného strejdy a lidé, co byli v sovětských pracovních lágrech, nevěřili, že on stojí za vším tím peklem. Psali mu dopisy, jaká se jim děje nespravedlnost a čekali, že on jim pomůže. Když jsem ilustroval Orwella, vytvořil jsem ilustraci 16 největších lidských zrůd 20. století z hlediska historicko-politického významu. Vždycky mě zajímalo, jestli jim je to vidět ve tváři. Ale většina z nich působí z fotografií naprosto normálně. Řekněme, že na Hitlerovi, Heydrichovi a Goebbelsovi to bylo vidět. Ale například dr. Mengele je usměvavý chlapík, na něm se nedá absolutně nic poznat. Adolf Eichmann je zase takový úředník z pošty. Himmler vypadá jako vesnický řezník nebo hospodský. A Lenin – typický pedantský učitel občanské nauky, ostatně jeho otec byl krajský školní inspektor! Vypadají prostě úplně běžně, a přitom způsobili nekonečně zla!

V poslední době se často setkávám s názorem, že by ve veřejném prostoru mělo být více soch, přitom jich nijak výrazně nepřibývá. Dost často si možná lidé ani neuvědomují, jakou funkci taková socha ve veřejném prostoru má. Třeba takový sv. Václav na Václavském náměstí je mimo jiné klasickým meetpointem a běžně se říká – sejdeme se u koně... 

Ano. Takhle přesně funguje i socha Jošta Lucemburského v Brně, Odvaha. Mladí lidé se schází u „koňa“, začínají tam často demonstrace. Bohužel to funguje tak, že sochy nejdřív nikdo nechce a vytvořit a prosadit je s sebou nese neuvěřitelné svízele. A pak když tam jsou, tak si to ti lidé bez nich nedokážou představit a chlubí se jimi. A zase se vracíme k mýtům. Společnost je (mýty a sochy) ztrácí a nepotřebuje je. Dříve, když se nějaké obci dařilo, tak nechala postavit kostel, kapličku, boží muka, křížovou cestu. To všechno byly také sochařské zakázky. Jenže dnes se umění dostává do veřejného prostoru jakousi nepřirozenou oklikou, až když se zkulturňuje daný prostor. Tohle by ale mělo vznikat na samém počátku, když se rodí urbanismus toho prostoru, mělo by se plánovat, jak prostor obohatit, jak ho udělat zajímavým, a tam by socha měla mít svoje místo. Najděte mi dnes architekta, který přizve ke svým plánům sochaře! Já neznám ani jednoho (snad s výjimkou Zdeňka Fránka!). Samozřejmě i tak ty sochy dělám, ale dostat je do veřejného prostoru je často složité.

Povězte mi ještě na závěr – jakou jste v životě dostal nejlepší radu?

Dostal jsem dvě zásadní rady od svého táty. Jedna zněla, že kdybych si chtěl vzít nějakou ženu, tak si mám nejprve dobře prohlídnout její mámu, což jsem samozřejmě před tím prvním manželstvím neudělal. A druhá byla – že když řídím auto, tak nemám jezdit tam, kam nevidím. Zní to sice banálně, ale už mi to zachránilo život, nebo alespoň zdraví. Ale jestli se nějaké rady držím úplně nejvíc, pak té od Marka Twaina – že nejspolehlivější pomocnou ruku najdeš na konci svého ramene.

 

   Fotografie: Tomáš Rubín pro city-dog.cz