Road trip, který jsme s klukama zažili my, by měl zažít každý, říká Jan Révai
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
25.07.2019
Rozhovor

Road trip, který jsme s klukama zažili my, by měl zažít každý, říká Jan Révai

Road trip, který jsme s klukama zažili my, by měl zažít každý, říká Jan Révai
Často se mi stává, že se při rozhovorech, které s lidmi dělám, hodně nasměju, a tady tomu nebylo jinak. V thajské restauraci na Smíchově na mě totiž čekal životní optimista – právě tak jsem viděla herce Jana Révaie. Kromě jeho pozitivního přístupu k životu jsme ale mluvili i o divadle, jeho cestě Střední Amerikou, nebo třeba o tom, co by chtěl předat do života svým synům.

Často se mi stává, že se při rozhovorech, které s lidmi dělám, hodně nasměju, a tady tomu nebylo jinak. V thajské restauraci na Smíchově na mě totiž čekal životní optimista – právě tak jsem viděla herce Jana Révaie. Kromě jeho pozitivního přístupu k životu jsme ale mluvili i o divadle, jeho cestě Střední Amerikou, nebo třeba o tom, co by chtěl předat do života svým synům.

V letošním roce jste v Divadle na Maninách měl premiéru známého Strindbergova dramatu Slečna Julie... s čím by měl divák odejít z divadla?

Přál bych si, aby divák odcházel z místa, které je hustě nabité energií. Nejprve až eroticky napjatou, posléze změněnou. Ten titul mám rád, protože je to představení, kde neslezu z jeviště. Je tam hodně textu a hodně emocionálních zvratů, byť se opakují pořád dokola. Takže bych chtěl, aby divák odcházel překvapený a spokojený z hereckých výkonů. Chtěl bych, aby mě na začátku litovali a na konci aby odcházeli znechuceni tím, jak se moje postava zvrátila.

Čtete recenze? A děláte si něco z těch nepříznivých?

Nevyhledávám je, ale když na ně narazím, rád si je přečtu. V každé si najdu něco, co může být pravda. Navíc – co člověk, to individualita. Já s těmi důvody můžu a nemusím souhlasit a konečně – i mně se v těch představeních některé věci líbit nemusí.

V inscenaci jsou vašimi partnerkami Lucia Jagerčíková a Františka Stropnická. Sedli jste si?

Ale jo.

Ale jo?

Říkám to tak schválně. Jsou to holky o generaci mladší.

A to je problematické?

Vůbec ne! Jen mezi námi občas vnímám určitou propast ve formě komunikace, řekněme třeba i ve slangu apod. A taky třeba v přehledu dění, protože ten já nemám. Většinou dělám jednu práci a dělám ji rád naplno a pořádně, takže není čas jít ještě večer někam zpívat a pak na párty. Jsem v tomhle jinde. Zároveň vnímám i to, že pro ty holky je to první větší věc, a trochu se s ní perou. Přináší to obohacení pro obě strany.

A vzpomínáte, s kým to na prknech do sebe zapadlo nejvíc?

Třeba v představení Láska a párečky jsme se setkali s Karlem Zimou, Ernesto Čekanem, Jarmilem Škvrnou a Katkou Janečkovou. Jean-Luc Lemoine je současný francouzský autor, který to napsal civilně a každá věta je špek. No a tam to zapadá skvěle. Všichni jsme tak nějak podobného ražení.

Máte divadelní prázdniny?

Jak se to vezme. Už asi 14. rokem jsem na Shakespearovkách, letos reprízujeme Mnoho povyku pro nic. Tyhle prázdniny budou víc vandrácký než divadelní.

Jakto?

Jezdíme s Pavlem Liškou s přednáškami a čekají nás open airy, festivaly a letní kina. My to už máme skoro jako představení – promítáme fotky, máme k tomu asi dvě videa...

A co lidem předáváte?

Předáváme zážitky a zkušenosti z naší cesty Střední Amerikou, kterou jsme projeli. Vzniknul z toho dokument, ale lidi chtějí slyšet vyprávění i přímo od nás. Jezdíme třeba desetkrát do měsíce.

šťastnej jsem proto, protože nic nechci

Jak vůbec přišel nápad vydat se na čtvrtroční cestu?

S Pavlem Liškou jsme byli původně v pořadu Cestou necestou, a projeli Kavkaz a Jižní Ameriku. A tam jsme zjistili, že způsobem, jakým jsme cestovali tam, nás to nebaví. Tak jsme se trhli a udělali si svůj pořad. Chtěli jsme být svobodnější.

To je důležitá hodnota ve vašem životě?

Každopádně, ale není to jednoduché. Neumím si představit, že bych měl takovou svobodu, kdybych neměl svoji Zuzku. Když jedete někam na tři měsíce a máte rodinu, tak je to těžký. Ale já to tak těžký neměl a jsem za to rád.

Je to osudová žena?

No jasně!

Co by o vás řekla?

Že neposedím. Že nedokážu odpočívat. Nutno říct, že ona mě ale velmi zklidnila.

Věříte na osud?

Já vlastně nevím. Ale podle mě nic není dané, záleží, jak si to člověk udělá.

Netajíte se tím, že moc rád trávíte čas se svými dětmi. Zajímalo by mě, co byste jim chtěl dát do života?

Jediné, co jsem si přál, kromě toho, aby byli zdraví, bylo to, aby se smáli a byli šťastní. A tak to i je. Chtěl bych jim předat optimismus, víru v to, že se dá v životě všechno zvládnout v klidu a v pohodě.

A co dali oni do života vám?

Zrcadlo! A taky si díky nim připomínám svoje dětství. A samozřejmě jsem se těšil, že si zopakuju matiku a češtinu, k čemuž už pomalu dochází.

Vy působíte spíš jako kamarád než jako autorita...

Stačí jen udělat pokerface a... Respekt mám přirozený. (smích)

Jak se to stane, že má člověk přirozenou autoritu?

To nevím, otázka je, jak dlouho to vydrží. (smích)

Co s nimi letos podniknete?

Letošní prázdniny mám tři neděle v kuse volno, tak jsme chtěli jet někam na dovolenou, ale nakonec jsme si řekli, že budeme tady. Máme koně, rybník, zázemí, maringotku a řekl jsem – pojďme si to užít, nic nedělat, trochu se nudit, dělat všechny věci v přírodě. Není zapotřebí nikam jezdit a něco hledat. Všechno tu už je.

Vy se umíte i nudit?

Blbě. I když nedělám nic, tak vlastně pořád přemýšlím o tom, co budu dělat. Ale asi to je i tím, že jsem od dětství pořád dělal nějaký sport, pořád trénoval, na něco se připravoval...

Vy jste pořád takovej optimistickej!

Asi jo. Nikdy jsem nebyl člověk, který by se dopředu bál nebo si vytvářel černé scénáře. Já jsem těšící se typ. Myslím, že lidé dneska chtějí pořád víc a víc. Všeho. Protože to jde, doba to umožňuje. Jenže takhle člověk nemůže být šťastný. Já pořád říkám, že jsem šťastnej proto, protože nic nechci. Když něco přijde, tak jsem rád a když to nepřijde, tak to nepřijde. Všechno má svůj důvod.

A co když přijde něco špatného?

Tak mě to pochopitelně naštve. A pak řeknu – no tak co, nedá se nic dělat a musím to otočit v to dobré. Dostal jsem v životě několik kopanců, díky kterým jsem si uvědomil, že než se jimi zabývat nebo trápit, je lepší otočit je v pozitivum. A tak to mám pořád.

O vás se ví, že docela holdujete adrenalinu, čím to?

Asi testosteronem. Vždycky jsem obdivoval nějaký extrém – kluky, co uměli skákat na kole nebo dělali salta. Ke všemu jsem se vždycky nějak přibližoval, ale nikdy to neuměl. Teď se k tomu přibližuju víc těma motorkama.

Smrti se nebojíte?

Smrt je součást života. Akorát bych nechtěl vidět svoji ženu a děti, jak se trápí. Takže tahle představa mě někdy donutí zbrzdit.

Kam vyrazíte na další cestu?

Do Číny. Ale je tam spousta omezení, tak teď zjišťujeme, nakolik budou pro nás prudivý. Kdyby tam bylo víc omezení, než by pro nás bylo příjemné, tak pojedeme radši do Afriky.

Pojedete ve stejném složení?

Ano. Má to velký potenciál, jak pro diváka, tak pro nás. Bylo to hodně obohacující a bylo by hloupé toho nechat. To nechce ani jeden z nás. Akorát ta cesta už nebude tak dlouhá.

Co jste si z cesty odnesl? Co na ní bylo to nejvíc"?

Možnost. Možnost toho, že mám takový život, takovou práci, takovou ženu. Že prostě můžu. To je obrovské štěstí.

Měl by takovou cestu zažít každý člověk?

Měl. A je úplně jedno jak. Pěšky, vlakem, autobusem.

Jak těžké je vymanit se ze škatulky – to je ten kluk z Rebelů?

Poslední dobou mě lidé víc než díky filmu nebo seriálům oslovují právě kvůli cestě Střední Amerikou. Často se ptají, kam zase pojedeme. Pavla Lišku nezná nikdo jinak než jako toho z reklamy nebo z motorky. Je skvělé, kolik lidí chodí na přednášky a kolik lidí to zajímá. Stane se nám, že nás třeba zastaví na benzínce, ptají se, kolik jsme toho najeli a kam zas pojedeme. Nebo nám i píšou, že jsme je inspirovali. Ten feedback je důležitý i pro nás. A to nejsme žádný Zikmund s Hanzelkou.

Protože jsme žurnál o Praze, povězte mi ještě na závěr – co máte na Praze rád?

Mě na Praze baví, že je rozmanitá. Že je tu pořád spousta míst, která jsou zelená, že není zas tak složité být v centru a zároveň někde v parku.

 

Fotografie: Tomáš Rubín pro city-dog.cz