Jan Dufek: DVTV zpočátku nikdo nevěřil, dnes je to fenomén
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
11.06.2018
Rozhovor

Jan Dufek: DVTV zpočátku nikdo nevěřil, dnes je to fenomén

Jan Dufek: DVTV zpočátku nikdo nevěřil, dnes je to fenomén
Honza Dufek byl důvodem mého dalšího zastavení v kavárně Čekárna. Začala jsem mít pocit, že tohle je místo, okolo kterého se točí svět. Naproti mě seděl režisér, scenárista, audiovizuální konzultant a mezioborový zvědavec. A taky skromný muž. Jeho skromnost bych mohla nakrájet. Brzy jsem pochopila, že všechno, co mi řekne, musím vynásobit deseti. Mluvili jsme spolu o tom, jak mu v práci pomáhá dětské vidění světa, o zrození DVTV, ale třeba i tom, že cigarety jsou vlastně takovou reklamou na smrt.

Honza Dufek byl důvodem mého dalšího zastavení v kavárně Čekárna. Začala jsem mít pocit, že tohle je místo, okolo kterého se točí svět. Naproti mě seděl režisér, scenárista, audiovizuální konzultant a mezioborový zvědavec. A taky skromný muž. Jeho skromnost bych mohla nakrájet. Brzy jsem pochopila, že všechno, co mi řekne, musím vynásobit deseti. Mluvili jsme spolu o tom, jak mu v práci pomáhá dětské vidění světa, o zrození DVTV, ale třeba i tom, že cigarety jsou vlastně takovou reklamou na smrt.

Honzo, spolupracoval jste na pořadech Retro, Fokus ČT24, pomáháte organizovat Zažít město jinak, věnujete se hudbě, vytváříte reklamy. To je slušná sbírka aktivit. Zaujalo mě, že jste se režijně podílel i na Havětníku, titulu, který letos vyhrál cenu Zlaté dítě 2018. O co se jednalo?

Byl to projekt II. B ZŠ ve Vratislavově ulici. Děti se tam rozdělily do šesti tvůrčích skupin a vybraly si z knihy Havětník hlavní postavy svých filmů. Napsaly scénáře jednoduchých a vtipných příběhů. A pak už tvořily svou stylizaci postav havěti, domlouvaly se, lepily, stříhaly, kreslily, modelovaly, diskutovaly a animovaly.

Jak vám ve vaší práci pomáhá dětské vnímání světa?

Hodně. Říká se, že ve škole, někdy mezi 1. a 5. třídou, ztratí děti 80 % z kreativity, kterou měly předtím. Údajně je to tím, že se naučí hodnotit. Ať je napadne cokoli, přidávají k tomu hodnocení, a to do kreativity nepatří. Když něco tvoříte, potřebujete si nejdřív sednout a vyndat co nejvíc nápadů a až potom vybrat, co bude funkční. Dospělí vám řeknou: „To je hezký nápad, ale na to nebudeme mít budget.“ Děti tohle neřeší. A to je to, co mě na práci s dětmi přitahuje.

Zůstal jste sám dítětem?

Myslím, že na tom teprve pracuju. (smích)

Ke všem projektům, na kterých jste spolupracoval, se nedostaneme... Povězte mi, na který z nich jste obzvlášť pyšný?

Na DVTV. Měl jsem velké štěstí, že jsem šel zrovna nějak kolem. (smích) Když Martin Veselovský a Daniela Drtinová odešli z České televize, začali vymýšlet, co dál. Editor Událostí, komentářů a dramaturg Retra Honza Rozkošný mě oslovil, jestli bych nechtěl režijně a technicky uchopit vážnou politickou publicistiku a já souhlasil. No a postupně vzniklo DVTV. Zpočátku všichni unisono říkali, že se tenhle formát nemá na internetu šanci udržet. A vidíte. Dneska je z toho fenomén, který změnil spoustu věcí. Dělá to Seznam, iDnes apod. Stalo se z toho něco popkulturního.

Věnujete se hodně i reklamě. V čem je pro vás zajímavá?

Reklamu jako téma mám velmi rád, i když je to téma rozporuplné. Je to nástroj, který se dá použít pozitivně i negativně. Nemám rád, když na mě nebo na moje děti reklama útočí moc. Nelíbí se mi, že se reklamě daří vsugerovávat lidem myšlenky, které by jinak neměli a byli by bez nich radostnější. Pozitivní z hlediska tvorby reklamy mi přijde to, že nutí člověka být kreativní. Je to permanentní cvičení v kreativitě.

Je něco, na co byste reklamu neudělal?

Na věci, které mě štvou. Které samy o sobě lžou nebo jsou to věci, které bychom neměli jíst, pít, konzumovat, dělat. Kdysi jsme dostali nabídku dělat kampaň na produkt – jídlo a tvrdilo se, že je zdravý. Ale bylo to přesně něco ve smyslu – sněz kilo cukru a budeš zdravý. Tak to ne.

Takže reklama na Colu by neprošla.

Ale jo, asi jo. Nejde o to něco propagovat, ale o to sdělení. A když obsahuje lež, tak do toho nejdu.

Jsme jako lidé snadno ovlivnitelní?

Já myslím, že jsme. Existuje krásná kniha Vliv, kterou napsal Robert Cialdini, kde právě popisuje takové základní principy manipulace. Je třeba legrační, jaký na nás má vliv to, když dostaneme k jídlu láhev vína, které vypadá draze. Bude nám nejen víc chutnat to víno, ale i to jídlo. Nebo když uvidíme někoho jíst a bude na něm vidět, že mu to chutná, vyvolá to v nás totéž.

Čím je to dané?

Třeba za to s tím jídlem můžou tzv. zrcadlící neurony. Další příklad je třeba takový, že když stojí někdo vedle nás a omylem se řízne, tak taky ucukneme. Lidem to umožňuje žít vedle sebe a neubližovat si. Ale taky jsme díky tomu ovlivnitelní.

Prozraďte nějaké klasické reklamní triky...

Povím třeba dobrý trik, který je ale protireklamní. Spočívá v tom, že jdete do internetového obchodu, tam si vyberete produkt, ale nekoupíte si ho. Díky sledovacím technologiím to systém zaznamená a pak přijdete třeba na nějaký zpravodajský server a tam bliká ten váš produkt s pobídkou k nákupu. No a když tenhle princip znáte, můžete si díky němu udělat internet hezčí. (smích) Když máte chvilku čas, zajdete do internetového knihkupectví, naklikáte si tam knížky, co máte ráda a doženete to až těsně před platbu. Někdo si tam může dát plyšáky a bude mít internet obalený plyšáky. (smích). Je prostě nutné, aby lidé byli kreativní na obou stranách. (smích)

(smích) Díky za tip. Ale teď vážně, kde nás reklama ovlivňuje?

Třeba v obchodech. Tím, jak jsou produkty v obchodě umístěné. Další hezký příklad je třeba ten, když se jako lidé setkáváme se smrtí. Máme pak tendenci si dokazovat svoji nesmrtelnost. Ve chvíli, kdy se na cigaretách objeví varování, že cigareta zabíjí, tak to pro mnoho lidí znamená větší pravděpodobnost, že si cigaretu dají, protože si tím dokazují vlastní nesmrtelnost.

Neee, tomu nevěřím...

No jasně, je to tak. Smutné je, že dávno máme výzkumy, které to jasně dokazují. Ta reklama na cigaretách je reklama na smrt. Chceme si dokázat, že tu budeme navěky. Zní to jako nesmysl, ale děláme to. A proto si taky myslím, že bychom se všichni měli učit nějak ubránit základním manipulacím. Učíme se číst, psát, jaký je rozdíl mezi sudokopytníkem a lichokopytníkem, a tohle by podle mě mělo být také součástí základní výbavy.

Takže vnímáte reklamu jako nebezpečnou?

Nebezpečnou? Hmm. To asi ne.

Myslíte, že není? To obrovské množství různých podnětů nás neustále nutí ze sebe vystupovat a být pořád k dispozici...

Jasně, s tím určitě souhlasím. Co bych ale dodal je to, že když od sebe odcházíme, je to naše volba. Dneska máme každým dnem víc a víc možností, ale je jenom na nás, jak se k tomu postavíme. Nebaví mě to negovat a říkat: to za našich mladých let, to byla jiná. Můžeme zůstat sví a hledat si vlastní cestu. K tomuhle tématu bych třeba doporučil knížku Viktora Frankla – Man´s Search for Meaning. Viktor Frankl byl psycholog, lékař, který prošel koncentrákem a záhy potom, co se vrátil, napsal knihu o smyslu života prizmatem utrpení v koncentráku. A jeden z jeho krásných citátů zní: Člověku může být odebráno vše kromě nejvyšší lidské svobody, která mu dovoluje zaujmout k daným poměrům adekvátní postoj. Ten citát je zároveň odpověď na vaši otázku. 

 

Další užití materiálů city-dog.cz je možné pouze s písemným souhlasem redakce. Více zde.

   Fotografie: Jan McGregor pro City-dog.cz