Lidí, kteří potřebují pomoc asistenčního psa, je spousta. Pěstounů je ale málo, říká Iveta Vonešová
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
23.04.2019
Rozhovor

Lidí, kteří potřebují pomoc asistenčního psa, je spousta. Pěstounů je ale málo, říká Iveta Vonešová

Lidí, kteří potřebují pomoc asistenčního psa, je spousta. Pěstounů je ale málo, říká Iveta Vonešová
Někdy si říkáte, že za vším opravdu stojí osud. Rozhovor, který slyšíte v rádiu, vás ovlivní natolik, že se rozhodnete udělat zásadní životní krok. Iveta Vonešová a její manžel něco podobného zažili a teď jsou pěstouny asistenčního psa ve výcviku. Proč se této role spousta lidí bojí, co je na tom nejtěžší, a jak vlastně na pejsky se žlutými „košilkami” reaguje okolí? 

Někdy si říkáte, že za vším opravdu stojí osud. Rozhovor, který slyšíte v rádiu, vás ovlivní natolik, že se rozhodnete udělat zásadní životní krok. Iveta Vonešová a její manžel něco podobného zažili a teď jsou pěstouny asistenčního psa ve výcviku. Proč se této role spousta lidí bojí, co je na tom nejtěžší, a jak vlastně na pejsky se žlutými „košilkami” reaguje okolí? 

Ivet, jak tě napadlo, že bys chtěla být pěstounkou asistenčního psa ve výcviku?

S manželem jsme dlouho uvažovali o tom, že bychom si pořídili vlastního psa. Protože ale víkendy trávíme opravdu hodně aktivně, nechtěli jsme udělat krok, kvůli kterému by pak pejsek mohl nějakým způsobem strádat. Po zvážení všech pro a proti jsme si bohužel museli přiznat, že s naší pracovní vytížeností a dalšími aktivitami bychom se mu nemohli věnovat tolik, jak bychom si přáli. Potom jsme jednou jeli autem a slyšeli jsme příspěvek na Českém rozhlase. Týkal se jedné brněnské organizace, která se věnuje práci s asistenčními a vodicími psy. Touto cestou hledali dobrovolníky, kteří by se stali na šest měsíců pěstouny pro jejich štěňata a vychovali je před samotným výcvikem. Měli jsme pocit, že to je to pravé a začali jsme si zjišťovat další informace.

Co jste zjistili?

Hned na začátku nám bylo jasné, že určitě bude podobná organizace fungovat i v Praze. Našli jsme tu dokonce tři, ze kterých jsme po prostudování oslovili centrum výcviku psů pro postižené Helppes. Zjistili jsme, co se od nás v roli pěstounů vlastně očekává. Vzít si pejska na 6 měsíců, během kterých ho naučíme základní poslušnosti – cvičák, přivolání, nedělej to, zůstaň a tak dále. Potom následuje to, že pejska odevzdáme zpátky organizaci, která ho vycvičí a pejsek pak pomáhá jako vodicí pes nevidomým lidem, nebo jako asistenční pes nemocným nebo ochrnutým lidem a lidem s postižením. 

Myslíš si, že většinu lidí od dobrovolného opatrovnictví odradí právě ta nevyhnutelnost rozloučení se s pejskem?

Je to možné. Zájemců, lidí, kteří psa skutečně potřebují, aby se mohli začlenit a žít plnohodnotnější život, je strašně moc. Ale je málo pěstounů. Každý si totiž řekne, že si přece nevezme na půl psa, bude se mu věnovat a ve chvíli, kdy bude vypiplaný, tak ho odevzdá. To si radši pořídí vlastního.

Ale ty ses toho nelekla...

Já jsem prostě od přírody dobromil. (smích) Tohle ale nebylo jen o tom, že bych za tím viděla ten hlubší smysl. V nás se to najednou všechno propojilo. Nastal takový ten okamžik, kdy zapadne poslední dílek skládačky. Dlouhou dobu chcete vlastního pejska, ale víte, že si ho nemůžete pořídit. A teď najednou dostanete šanci mít na půl roku psa, který potom bude pomáhat někomu, kdo si bez něj život nedokáže představit.  

Museli jste projít nějakým výběrovým řízením? 

Ne, to vůbec ne. Tím, že dobrovolných pěstounů je skutečně málo, tak si nás nijak netestovali. Jednoduše jsme si popovídali a bylo. (smích)

Co na to řekli v práci?

Já bych do toho nešla, kdybych nevěděla, že mám plnou podporu ze strany zaměstnavatele. Asistenční pes ve výcviku s vámi musí trávit 24 denně, včetně chození do práce, do kina, do divadla, nakupování a všech dalších aktivit, které běžně děláte. Když jsme o pěstounství začali vážně uvažovat, zašla jsem za naší tiskovou mluvčí s tím, jestli by něco takového bylo v naší firmě možné. Naštěstí z toho byli nadšení a maximálně mě podpořili. 

Takže tomu nic nebránilo...

Přesně tak. Byli jsme zaregistrovaní, v organizaci s námi počítali. Byli jsme první na čekacím listu, protože tou dobou zrovna žádné štěně do výcviku nebylo. Až pár dní před Vánoci nám zavolali, že pro nás mají šestiměsíční štěně. My jsme akorát nasávali vánoční atmosféru v Římě. Jeli jsme si pro Quina přímo z letiště. (smích)

Proč vlastně chodí štěňata k pěstounům až jako šestiměsíční? Není to na začátek výcviku pozdě?

To si právě myslí spousta lidí. Ono to má ale svůj význam. Retrívři, se kterými se jako s asistenčními psy poměrně často pracuje, bohužel mívají problémy s klouby. Právě v půl roce můžou rentgenová i další vyšetření odhalit případná onemocnění, jako je například dysplasie. Takový pejsek pak samozřejmě nemůže být do programu zařazený. Kromě toho není nikdy pozdě začít s výcvikem. Šestiměsíční štěně je pořád štěně, které si chce hrát, ale zároveň se i chce učit novým věcem. Navíc základní výchovu tato štěňátka dostávají už od chovatelů, od kterých pochází. 

lidí, kteří psa skutečně potřebují, aby mohli žít plnohodnotnější život, je strašně moc. Ale je málo pěstounů. Každý si radši vypiplá vlastního psa.

Co přesně Quina musíte naučit, než si ho vezmou do péče odborníci?

Říká se tomu základní poslušnost, ale především to, aby se ničeho nebál. Když kolem něj projede tramvaj nebo sanita, když něco bouchne, když má nastoupit na jezdící schody, přejít přes skleněnou podlahu a podobně. Upřímně říkám, že občas jsou to věci a situace, ve kterých se necítím příjemně ani já.  

Ty víš, jak na to? Nebo vám někdo s výchovou pomáhá?

Já samozřejmě nejsem odborník. Chodíme jednou až dvakrát týdně na cvičák, kde trénujeme jak s asistenčními psy, tak s „normálními” pejsky, což je hodně důležité pro socializaci. Každý týden musíme vyplňovat sešit, do kterého zapisujeme, jak zvládá určité situace, jak na ně reaguje. Dostáváme úkoly, které máme trénovat. Zároveň chodíme jednou týdně na individuální trénink po městě. Trenérka mu vymýšlí různé „krizové” situace, aby se dostal trošku pod tlak. Asistenční a vodící psi si totiž musí poradit i s tím. Narovinu říkám, že kdyby to byl můj pes, tak asi nejsem tak přísná a důsledná.  

Tušíš, jak pokračuje výcvik po odevzdání pejska zpátky organizaci? 

Po tom, co se s Quinem v červnu rozloučíme, ho budou ještě třičtvrtě roku cvičit v rámci specializovaného výcviku. V 18 měsících věku potom může skládat zkoušky. Během celé téhle doby se zatím můžou hlásit lidé, kteří mají o vodicího nebo asistenčního psa zájem. Když zkoušky úspěšně složí, tak potom půjde pomáhat dotyčnému člověku.

Co když závěrečné zkoušky nevyjdou podle představ?

Pokud se stane, že zkoušky z nějakého důvodu nezvládne, potom budeme jako první osloveni my, pěstouni, jestli si chceme pejska nechat. Kdyby došlo na tuhle situaci, tak neváhám ani vteřinu, vždyť je to náš Quin. (smích) Ale samozřejmě mu přeju, aby všechno zvládl a mohl naplnit svoji pravou misi. 

Stalo se ti někdy, že na tebe a Quina lidé nějak zvláštně reagovali?

Bohužel ano. A bohužel často. Dost lidí už mě zastavilo na ulici s tím, že asistenční psi jsou chudáci, kteří když jdou někomu pomáhat, tak jim vlastně končí život a podobné další hlouposti, které plynou z nevědomosti. Na to já reaguju tím, jestli dotyčný někdy měl vlastního psa a zažil, jak pes čeká na úkoly a povely, za které bude moct být odměněn. Tak to totiž opravdu je. A role nás pěstounů je také o samotné osvětě. Spousta lidí si totiž neuvědomuje, že asistenční/vodicí pes je něco úplně jiného než běžný pes v domácnosti. 

To zní, jako když máš dost nepříjemných zkušeností...

Jako ve všem, je to o lidech. Naposledy jsem se rozčílila, když jsem rychle potřebovala koupit toaletní papír v drogerii... Vstoupím do Palladia, Quin jde spořádaně u nohy, je v tréninku, v nákupním centru totiž trénujeme pokaždé, a zastaví mě ochranka s tím, že sem psi nesmí. Já samozřejmě říkám, že jsem si všimla piktogramu na dveřích, ale tohle je asistenční pes. Pánovi je to ale úplně jedno a říká, že je to pes, a proto sem nesmí. Vysvětlování, že asistenční pes pomáhá tomu, koho vede, je tu úplně marné. Security přesvědčí až to, když řeknu, že jsem postižená, a bez psa dovnitř nedokážu ani vstoupit. Jsem propuštěná dovnitř a stejná situace se opakuje i v drogerii, kdy na mě paní jen houkne, že to si snad dělám srandu s tím psem. To jsou chvíle, kdy to ve mně skutečně vře. 

Bývá to až takhle vyhrocené?

Někdy ano, ale nejčastěji je to o nevědomosti. O tom, že lidé prvoplánově vidí psa a zákaz. Nechtějí potom moc uvažovat o ústupcích. Několikrát jsme byli poučeni o tom, že Quin nemá ve vlaku náhubek. Pak jsme ale museli my uvést na pravou míru, že asistenční psi je skutečně nemají mít. Jsou totiž trénovaní na to, aby dokázali svému majiteli podat to, co zrovna potřebuje. Jak by to mohl udělat s náhubkem?

Vybavuješ si naopak, kdy jsi byla mile překvapena přístupem lidí?

Rozhodně divadla a kina. Například Světozor je naprosto dog friendly. Naposledy nás dokonce přivítali i u zubaře. Je to skutečně o přístupu jednotlivců. 

České zákony rozlišují vodicí a asistenční psy poměrně radikálně. Co si o tom myslíš?

Nechápu to. Oba dva druhy těchto psů jsou trénovány k tomu, aby jednoduše pomáhaly svému pánovi, který je buď nevidomý, nebo v druhém případě nemocný, postižený. Vodicí pes podle zákona může se svým pánem všude, ale pro asistenční psy to tak neplatí. Přitom člověk s autismem nebo epilepsií má přece stejný nárok na to, aby měl svého asistenčního psa neustále a kdekoliv u sebe. Je to jednoduše „kompenzační pomůcka”.

Nejde se nezeptat. Jak zvládneš vaše rozloučení?

Už několikrát jsem nad tím přemýšlela a rovnou můžu říct, že to obrečím. Jednou si s ním pohraju naposledy a pak ho budu muset odevzdat. Jenom ta samotná představa mě děsí. Na druhou stranu si musím připomínat, že pak bude pomáhat někomu, kdo ho moc potřebuje, uvidím ho minimálně na fotkách, a když se to povede, tak třeba i naživo. Bude to těžké, ale nelituju našeho rozhodnutí. Život s asistenčním psem je pro nás neskutečnou životní lekcí. V tom pozitivním slova smyslu. (smích)

 

   Fotografie: Anežka Svobodová pro city-dog.cz