Iby Pop: Hudbu nemusíte vysvětlovat, dotkne se vás
Autor:  Kateřina Horáková
0
06.03.2018
Rozhovor

Iby Pop: Hudbu nemusíte vysvětlovat, dotkne se vás

Setkali jsme se v malé kavárně ve Vršovicích. Naproti mě se posadil muž s charismatickým chraplákem, šibalskými jiškričkami v očích a pomalu se rozpovídal. O kytaře jako šperku, múzách i o tom, že slova jsou příliš pomalá na to, aby vyjádřila to, co se děje právě teď.

Setkali jsme se v malé kavárně ve Vršovicích. Naproti mě se posadil muž s charismatickým chraplákem, šibalskými jiškričkami v očích a pomalu se rozpovídal. O kytaře jako šperku, múzách i o tom, že slova jsou příliš pomalá na to, aby vyjádřila to, co se děje právě teď.

Vím o tobě, že jsi původně truhlář. Jak ses k tomu dostal?

Já jsem na truhláře vlastně nikdy jít nechtěl. Ale byla to rodinná tradice. Odmalička jsem hrál na kytaru, chodil do sboru, maloval. Můj sen bylo UMPRUM. Ale v Domažlicích, odkud pocházím, tehdy nebylo moc co jiného dělat. Jít na gympl nebo na nějaké řemeslo. A protože jsem byl zručný, tak mě tam rodiče dali. Takže tohle rozhodnutí udělali spíš oni za mě.

Nakonec sis svůj dětský sen splnil a UMPRUM vystudoval.

Ano. Hlásil jsem se tam asi ve 20 letech, když jsem přišel do Prahy. Tehdy jsem ale moc nevěděl, co a jak, a tak jsem to zkusil bez přípravy a ještě k tomu na obor, který mě nelákal. Byl to, tuším, Design nábytku a nebylo to to, co bych chtěl dělat. Ale v té době jsem ještě přesně neuměl pojmenovat, co přesně chci. A ono to nevyšlo. Což je dobře, protože o několik let později se to povedlo v podstatě samo. Pořád jsem si kreslil, měl jsem plné krabice nápadů. Oslovila mě Eva Eisler, moje profesorka, která žila v New Yorku. Přišlo mi skvělé, že byla ve světě a já jsem nechtěl jen českou zkušenost, chtěl jsem jiný vliv. A i když to byl kov a šperk, který mě taky nelákal, tak nakonec to bylo ono. .

Tvoje bakalářská práce byla ale dost netradiční...

To bylo vlastně celé studium na UMPRUM. Studoval jsem v Ateliéru K.O.V. (koncept, objekt, význam). Dnes se má pořád za to, že je to kov a šperk, protože Eva Eisler je světoznámá šperkařka, takže to se šperkem stále souvisí. Její přístup je ale skvělý. Když jsem řekl, že šperk dělat nechci, řekla, ať si vymyslím něco jiného. A když viděla, že je v tom potenciál, odsouhlasila mi to. Pořád mě lákalo studium nějak propojit s muzikou, takže moje bakalářská práce byla nakonec kytara jako šperk. Takže hraju na šperk.

Pořád mě lákalo studium nějak propojit s muzikou, takže moje bakalářská práce byla nakonec kytara jako šperk

Jak vzniknul pseudonym Iby Pop?

Ibyšek mi říkali asi od mých patnácti let. Vymyslel jsem si to sám. A pak logicky zkratka Iby. Když jsme pak v La Fabrice dělali s Annou Polívkovou a Martou Issovou představení Krasavice interkontinentální, tak mě jednou napsali na plakát jako Iby Pop. Byl to takový fórek. A od té doby už jsem se toho nezbavil. Ne každý to chápe, ale už to se mnou jde.

Na co všehno hraješ, na jaké nástroje?

Hraju trochu na piano, na bicí, na strunné nástroje. Na pódium bych si ale troufnul jen s kytarou nebo za bicí. I když... mohl bych si stoupnout na pódium a držet jednu klávesu na pianu jako popový pianisti a děsně u toho pařit. Ale to asi ne. (smích)

Máš za sebou už spoustu hudebních zkušeností, projektů. Co tě nejvíc obohatilo?

Nejzásadnější pro mě bylo hraní s Idou Kelarovou, její cigánskou kapelou Romano Rat a smíšeným sborem Apsora. Když to tak řeknu, tak s „cigošema“. A nebojím se to říct ani v dnešní době, kdy jsou lidé rasisticky laděni, kdy „cigán“ je pomalu sprosté slovo. Je jedno, jestli je člověk růžový nebo fialový. O to nejde. Bavila mě s nimi muzika, ale i ten pocit sounáležitosti. Jsou to lidé, kteří jdou rovnou k věci, řeknou, co si myslí, nehrají žádné hry. Byly to absolutně nejlepší zážitky. Podobné chvíle už jsem potom nikdy v životě nezažil. Dal bych za ně ruku do ohně.

Co pro tebe znamená hudba?

Hudba je o emocích. Něco pomocí hudby vyjadřuješ. Je to jazyk, který se tě dotkne. Nepotřebuješ vše do detailu vysvětlovat, protože skrz tóny a hudbu víš a cítíš, o čem to je. Hudba se také nedá úplně přesně zachytit slovy, protože když o ní potom začneš mluvit, už je dávno pryč. A člověk nežije jenom slovy. Slova jsou jen malá část toho, co se v životě děje. A jsou občas moc pomalá na to říci to podstané. Než to řekneš, ten okamžik je už dávno pryč.

Býváš dost často konfrontovaný s tím, že máš podobnou barvu hlasu jako George Ezra?

Teď už to trochu pominulo. Nevím, jestli je to příjemné, nebo ne. Do určité míry mě to baví. Prostě se to stalo. Nijak jsem se o to nesnažil. Kdysi mi někdo řekl, že jsme taková hlasová dvojčata. Ale rozhodně nestavím na tom, že jsem jako George Ezra.

V rádiích ti běží písnička Probuzení. To je velký úspěch...

Úspěch znamená pro každého něco jiného. Pro mě je úspěch, když jsem na pódiu a mě to baví a ty lidi to baví taky. Když někde jsem a lidé si s námi zpívají. To je úspěch.

Jak ta písnička vznikla?

Probuzení vzniklo asi za půl hodiny, až potom jsme to s kapelou aranžovali. Napsat dobrý text je věda. A taky trochu náhoda. Musí to mít ten správný výraz, potenciál, energii. Vyjádřit myšlenku hezky, stručně a jasně je těžké.

Říká se, že aby mohla vzniknout dobrá písnička, a nejen ta, vlastně jakékoli umělecké dílo, je zapotřebí bouřlivých emocí, nešťastných lásek a nějakého pnutí. Je to tak?

Do jisté míry to tak je. Ale já jsem dlouhou dobu nedokázal psát, když jsem byl nešťastný. Psal jsem v radosti. A dodnes mám pocit, že je lepší psát z radosti. Až později jsem dokázal psát i jako nešťastně zamilovaný. (smích) Dneska si myslím, že v melancholické náladě se dá napsat i radostná písnička. 

Jakou roli ve tvé tvorbě hrají ženy, múzy?

Zásadní. Nevím, že bych někdy psal o něčem jiném, než o ženě a vztazích. Obdivuju třeba Xaviera Baumaxu, který dělá písničky i z recese. Nebo si třeba řekne, že napíše písničku o špulce. Tak to mi moc nejde. (smích)

Měl jsi někdy partnerku ve smyslu, že byste spolu mohli něco tvořit?

Měl. Jasně. Ale pro mě tohle není důležité. Tvořit se dá s každou partnerkou. Nemusí to být textařka, výtvarnice, umělkyně. Tvoříš si život. Můžete si vymalovat byt nebo si vytvoříte hezké odpoledne. To všechno je tvorba.

Jaký máš umělecký cíl a přibližuješ se mu?

Mým cílem je dělat hudbu pořád líp a líp. Určitě bych si přál vydat desku, kterou si slibuju, psát víc písniček a nějak to i propojit s výtvarnem. V tom jsem našel seberealizaci. Vyrábím si třeba i bicí nástroje. Mám malou sestavu perkusí, na kterou hraju s Just!Impro. Taky jsem si vyrobil cajon. Jsou to všechno prototypy, baví mě pak zkoumat a hrát si se zvuky, které nakonec nástroje mají.

Když jde umělec s kůží na trh, nikdy neví, jestli se prosadí. Co v sobě musí mít, aby to nevzdal?

Musí tě to bavit. A to u mě platí. Já jsem nikdy nekalkuloval, nepřemýšlel nad tím, kam až se dostanu. Dělám hudbu, protože chci. A to stačí. Dělat věci, protože je to zkrátka vášeň.

 

Další užití materiálů city-dog.cz je možné pouze s písemným souhlasem redakce. Více zde.

   Fotografie: Jan McGregor pro city-dog.cz