Krásná Hanka Vagnerová a Dominique Jann se ztratili v Ráji
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
30.07.2019
Léto v Praze

Krásná Hanka Vagnerová a Dominique Jann se ztratili v Ráji

Krásná Hanka Vagnerová a Dominique Jann se ztratili v Ráji
Střet dvou světů a dvou generací. A taky trochu road movie a komedie a love story. To je švýcarsko-český film Ztraceni v Ráji, který se momentálně natáčí v Praze a Bernu.

Střet dvou světů a dvou generací. A taky trochu road movie a komedie a love story. To je švýcarsko-český film Ztraceni v Ráji, který se momentálně natáčí v Praze a Bernu.

Evžen se sice narodil a vyrostl ve Švýcarsku, ale jakožto bohém sem nikdy nezapadal, a tak se po třicítce přestěhuje do Prahy, odkud jeho otec v roce 1968 emigroval. Město na Vltavě mu okamžitě učaruje a s ním posléze i krásná Hana Vagnerová alias Anna…

„Natáčet v cizím jazyce není jednoduché, vyžaduje to mnohem větší koncentraci a určitě je důležitější emocionální propojení, což s Hankou funguje skvěle. Ale stejně je to úleva, když pak máte možnost říct pár vět v rodném jazyce,” směje se švýcarský herec Dominique Jann, který ve filmu ztvárňuje právě roli Evžena. Získal ji mimo jiné i proto, že s podobnou prací měl už zkušenosti.

„Hledali někoho, kdo by byl schopný naučit se cizí jazyk, což já už jsem jednou zvládnul, v Rumunsku. Dva roky jsem se pohyboval mezi Srbskem, Chorvatskem a Slovinskem, takže jsem měl i jistou zkušenost ze zemí bývalého východního bloku. Pravdou ale je, že jsem nečekal, jak moc specifická a těžká je čeština! Sice jsem se něco naučil, ale původní představy vzaly rychle za své. Měl jsem ve Švýcarsku evidentně trochu líného učitele češtiny, který neustále chválil mou výslovnost, ovšem tady jsem pak pěkně narazil!”

„Já naštěstí při natáčení německy mluvit nemusím,” říká s úlevou představitelka Anny Hanka Vagnerová. „Režisérka česky umí, s Dominiquem se bavíme anglicky, štáb je namixovaný, takže se to dá. To, že každý mluví jiným jazykem, mě ale už vůbec nepřekvapuje, naopak mě to baví,” říká s nadšením herečka, která se poslední dva roky vrhla na studium jazyků a díky tomu si rozšířila pole působení i do USA a Itálie. „Pravda, s italštinou je to horší, tam jsem pořád u páté lekce, ale hodlám to co nejdřív napravit,“ směje se Hanka, kterou si i s těmi několika slovíčky vyhlídla známá italská agentka.

Ten příběh je nejen o Česku, ale o vykořenění lidí, utečenců, odkudkoli.

Režisérka snímku Fiona Ziegler je sice také Švýcarka, ale potíže s jazykem nemá, studovala totiž v Praze na FAMU pod vedením režisérky Věry Chytilové, a žije v ČR už sedm let. Ostatně film se z velké části zakládá i na jejích osobních zážitcích.

„S podobnými příběhy jsem se setkávala už během dětství ve Švýcarsku, mezi mými spolužáky bylo hodně dětí českých emigrantů. Jenže moc o tom vlastně nemluvili, protože jejich rodiče, přesvědčení, že už se nikdy nebudou moct vrátit do vlasti, tuhle kapitolu uzamkli, aby se zbytečně netrápili. Až po roce 1989 se to změnilo. Já to dost prožívala, protože můj tatínek byl šéfredaktorem novin, takže listopadové události byly u nás doma velkým tématem. Částečně i proto jsem se pak rozhodla studovat režii na pražské FAMU. A tady jsem pak začala rozplétat nitky těch příběhů, jejichž začátky jsem slýchala ve Švýcarsku. Všechno se to pospojovalo. Včetně problémů s imigranty, kterým teď čelí Evropa, protože ten příběh je nejen o Česku, ale o vykořenění lidí, utečenců, odkudkoli.”

Zatímco emigranti z Československa kdysi kapitolu „má vlast” uzavírali navždy – stejně jako Evženův dominantní otec, jemuž záleží pouze na dobré pověsti a slušně vydělávající soukromé zubařské praxi ve Švýcarsku – my se dnes, stejně jako hlavní hrdina filmu, můžeme pohybovat volně po celém světě.

„Můžeme se rozhodnout žít kdekoli,” komentuje Fiona. „Ale myslím, že právě proto máme v sobě jakousi ztracenost. Nevyhnutelně si musíme klást otázku, co je to vlastně domov? A je sice pravdou, že ve své podstatě je to láska a lidé, s nimiž nás pojí, ale otázka původu, rodných kořenů, a s tím související akceptace či naopak nevraživost okolí, které nemusí vždy člověka bezvýhradně přijmout, vytváří velký tlak. Mít absolutní volnost nemusí být vždy to nejlepší. Třeba právě ve vztazích to možná bylo jednodušší, když lidi byli tak trochu nucení dodržovat jistá pravidla, měli nějaké mantinely. Když se podívám na své rodiče, ti se zkrátka rozhodli spolu být, aniž by přemýšleli, zda je to ta nejlepší volba. Dnes chceme víc, hledáme jiné možnosti, máme větší nároky, a pak se v tom někdy dost plácáme. O tom je i můj film. O hledání vlastní identity. Protože Evžen ve Švýcarsku nezapadá, zatímco v Praze se cítí jako ryba ve vodě – ale je otázkou, jestli vše klapne, anebo se vrátí tam, kde mu to až tak nevyhovuje, ale kde se narodil.”

„Zatímco můj otec nechce o své bývalé vlasti nic vědět, já – tedy Evžen – mám potřebu poznat a pochopit své kořeny,” říká k tomu Dominique. „Praha mne uhrane, i hudební klub na Žižkově, který ovšem vyhoří a nastane problém s penězi. Nezbyde mi, než vrátit se s prosíkem k otci. A pak se navíc dozvím, že věci se udály jinak, než on mi vždycky vyprávěl. O to víc mě to přitáhne k Praze, pak se tu zamiluju… znáte to!”

Osmašedesátý rok s Pražským jarem a invazí je podle něj samozřejmě specifický pouze pro Čechy. Film se ale dotýká otázek, které jsou společné lidem kdekoli na Zemi. „Co to znamená hrát osobně s Vratislavem Brabencem z Plastic People of the Universe, pochopí pouze Čech, ten, kdo zažil tu dobu a komunismus na vlastní kůži. Ale třeba linie vztahu otec-syn je univerzální po celém světě. A taky humor a láska, samozřejmě,” říká švýcarský herec.

 

Fotografie: Jan Březina