Kreativita potřebuje řád, říká multimediální umělkyně Gisela Weimann
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
26.11.2018
Rozhovor

Kreativita potřebuje řád, říká multimediální umělkyně Gisela Weimann

Kreativita potřebuje řád, říká multimediální umělkyně Gisela Weimann
Na paní Gisele Weimann je zájem o svět a všechny jeho aspekty okamžitě patrný. V pětasedmdesáti letech má živost dívky o dvě generace mladší a s potměšilým úsměvem vypráví, jak do svých děl skrývá politická poselství, ale ráda nechává ostatní je hledat. Přestože strávila život po celém světě od San Francisca přes Mexiko až po Maroko a studovala malbu, fotografii, typografii a film, je současně ukotvena v německé tradici. Její výstavu „Jdu a ohlížím se“ spojenou s koncertem a performancí nyní můžete vidět v Praze a umělkyně nás po ní osobně provedla.

Na paní Gisele Weimann je zájem o svět a všechny jeho aspekty okamžitě patrný. V pětasedmdesáti letech má živost dívky o dvě generace mladší a s potměšilým úsměvem vypráví, jak do svých děl skrývá politická poselství, ale ráda nechává ostatní je hledat. Přestože strávila život po celém světě od San Francisca přes Mexiko až po Maroko a studovala malbu, fotografii, typografii a film, je současně ukotvena v německé tradici. Její výstavu „Jdu a ohlížím se“ spojenou s koncertem a performancí nyní můžete vidět v Praze a umělkyně nás po ní osobně provedla.

Vidíme tu kostýmy poseté zrcadly, originální masky a hudební nástroje, z reproduktorů slyšíme moderní operu, v katalogu čteme o dadafuturismu. Co to kolem nás vlastně je?

Je to část mého díla z posledních 25 let. Hodně z toho pochází z mé práce se skladateli a hudebními umělci z osmdesátých let. Je to pocta hudebníkům, s kterými jsem dělala. Teď třeba slyšíte nahrávku Pauline Oliveros, velmi slavné experimentální a elektronické skladatelky a hudebnice. Věnovala mi dvě skladby, jedna se jmenovala „Pea soup“, tedy Hrášková polévka a byla z jejího díla Kuchyňská symfonie. Já jsem to přejmenovala na „Pea-ce soup“, tedy Mírovou polévku. Takže to je taková slovní hříčka a současně tam je skrytý význam. Ty ve své práci používám ráda, baví mě to.

Ty futuristické kostýmy k tomu patří?

Ano, je to součást mého díla Opera pro čtyři autobusy. Každý autobus vezl hudebníky, kteří měli vlastní design kostýmů. Kostýmy byly vždy navržené pro konkrétní hudební těleso.

V čem vlastně Opera pro čtyři autobusy spočívala?

Byla to imaginární cesta Evropou s hudebníky ze čtyř zemí – Anglie, Německa, Ruska a Finska. Čtyři skladatelé, každý z jedné z těchto zemí, složili hudbu, já jsem vytvořila kostýmy a autobusy, ve kterých hudebníci jeli městem a hráli. Všechny části díla se propojily až na cestě Berlínem. Premiéra byla na Muzejním ostrově v centru. Byla to dost velká performance a dokonce jsem kvůli ní dostala i policejní eskortu. Původně jsem si myslela, že busy pojedou městem a lidé budou moci nastupovat a vystupovat, ale to nešlo, jsou na to velmi přísné předpisy.

(Přecházíme do vedlejší místnosti, kde se ještě instaluje. Na zemi leží hrnec, do kterého kape voda z rozbitého topení.) Tohle vypadá hezky. Skoro jako součást expozice. Asi to tu nechám. (smích)

Velká část vašeho díla jsou performance, pomíjivé věci. Jak se cítíte při vědomí, že něco, na čem měsíce pracujete, vlastně trochu zmizí?

Já jsem dost často ráda, že taková věc pomine, co bych dělala se čtyřmi autobusy!

Dobře, ale když vytvoříte malbu nebo sochu, bude tu i za sto let. Ale performance? Nechybí vám, že nenecháte fyzický umělecký odkaz?

Naopak, když musím balit tolik věcí na další výstavu, a to jsou hromady krabic, tak se nejvíc bojím, že to dostanu všechno zpátky. (smích)

řecké divadlo bylo ve
své době avantgarda.

V tomto zůstává umění
stále stejné.

Možná byste to mohla darovat muzeu?

To je překvapivě velmi obtížné. Muzea nemají moc místa a soustřeďují se na největší světová jména a na jiný typ tvorby. Pro většinu umělců zbývají menší nebo lokální muzea. Bavila jsem se s Technickým muzeem v Berlíně. Řekli mi, že to je skvělá věc, že by to chtěli, ale pro čtyři autobusy opravdu nemají místo.

Vaše opera se odehrávala před berlínským Starým muzeem (Altes Museum), které je plné klasického umění. Vidíte tam nějakou kontinuitu? Na jedné straně antika, na druhé avantgarda?

Když se podíváte na řecké divadlo, v jejich době to byla obrovská avantgarda. V tomto zůstává umění stejné.

Na vašem díle je vidět, že ráda pracujete se zrcadly.

Reflexe je velmi zajímavý filosofický koncept, zrcadla jsou archetypální věc. Začíná to už Narcisem ze starých řeckých bájí, který tak dlouho obdivuje svou podobu ve vodě, až se v ní utopí. Zrcadlo má tedy v sobě narcistní element, ale také obraz pravdy, která je ovšem obrácená zleva doprava, takže vidíte pravdu, ale zkreslenou. Nebo máte ten prvek, kdy umístíte zrcadla za zrcadla a najednou zdánlivě vidíte nekonečno. Odrazy proměňují svět kolem nás.

šedesátá léta byla dobou politiky, feminismu a obrovských
společenských změn

Vše je současně velmi geometrické.

Když děláte se zrcadly, je to trochu dáno vlastnostmi materiálu. Geometrie ale vytváří řád, dává věcem systém. Když se věci hýbou, tuto svou přísnost ztrácejí, mění se, ovšem ten řád tam je stále přítomný.

To zní velmi německy.

Ano, je to asi hodně německé. (smích) Mám spoustu nápadů, ale když je chci realizovat, musím je nějak uspořádat, abych věděla, kde začít. Takže ano, je to asi něco německého, ale současně v tom je něco z dvacátých a třicátých let, z tvorby Bauhausu, který jsem hodně studovala. Je to kreativita v rámci určitého řádu.

Existují v umění národní stereotypy? Je německé umění jiné než francouzské nebo britské?

Asi ano, německé umění je často vážné, někdy až těžké, není tolik hravé jako třeba jižanské. Pohybuje se často na pomezí volné tvorby a designu. Už významný teoretik umění Wilhelm Worringer ve svém více než sto let starém díle Abstrakce a vcítění říká, že nebezpečím německého umění může být přílišný formalismus. Ovšem v okamžiku, kdy se forma a obsah potkají, tak vznikají ty nejlepší věci.

Ve svém díle často akcentujete sociální a politická témata...

V podstatě vždycky. Ale snažím se, aby to nebylo na první pohled viditelné. Co byste taky chtěl, vyrostla jsem kolem roku 1968, to byla doba politiky, feminismu a obrovských společenských změn.

Jste tedy ovlivněna šedesátými léty?

Rozhodně. U vás probíhalo pražské jaro, v Německu to byla doba konfrontací, protestu proti generaci našich rodičů, ve které byla spousta lidí, kteří byli spokojeni s Hitlerovou politikou. V naší generaci byl hodně cítit vztek, co nám naši předkové provedli. Oni chtěli zapomenout, ale my jsme věděli, že zapomenout nemůžeme. Jejich cílem bylo vybudovat ekonomiku, koupit si nové auto a televizi, nezajímalo je nic dalšího. Přirozeně, když se v médiích postupně objevovalo, co se za války dělo a kdo všechno z veřejně činných lidí v tom byl zapojený, vyvolávalo to velké reakce.

Jaké to vlastně bylo, vyrůstat v poválečném Německu?

Země byla velmi chudá. Nás bylo šest dětí, neměli jsme auto nebo pračku, žádné vymoženosti. Můj otec byl za války instruktorem v letecké škole, neměl skoro žádný důchod. Pamatuji si, že jsme se sourozenci chodili do lesa na houby a na borůvky, sbírali po ulicích lahve a šetřili, kde se dalo. Ale to tak měla většina lidí. Když jsem začala chodit do školy v Osnabrücku, má cesta vedla přes rozbombardované ruiny. Pak jsem přišla do Berlína a to město bylo rozdělené, tmavé a zničené. Bylo to ale i zajímavé, protože jsem bydlela v západním Berlíně a to bylo centrum mladých levičáků z celého Německa. Kluci ze západního Berlína totiž nemuseli na vojnu, takže tam utíkali všichni, co nechtěli do armády. Co nás to všechny naučilo, je určitá nenáročnost ve vztahu ke konzumu. Co nemáme, to nepotřebujeme.

Myslíte, že takové dětství byla dobrá příprava na život?

Určitě. Já si řadu věcí uvědomuji až teď. Podívejte se, co se v Evropě děje. Podívejte se do Maďarska, Polska, Turecka. Bojím se, když vidím, že po tak krátké době se nacionalismus tak silně probouzí. Je pro mě nepochopitelné, že další generace zase skáčou na ty samé laciné slogany, které byly slyšet v Německu za války. To mě opravdu děsí. Jinak ale už asi nic.

Operu pro čtyři autobusy, polévku z nukleární války a další díla mezi dadaismem a moderní hudbou můžete vidět ve Ville P651 v Pevnostní ulici 8 v pražských Střešovicích 21. 11. až 1. 12. 2018. V úterý 27. 11. výstavu doplní artist talk a výstřední hudebně-taneční představení v duchu dadafuturismu. Je to performance, kterou Gisela Weimann vytvořila se svými dlouhodobými spolupracovníky z řad skladatelů, mimo jiné také s Friedrichem Schenkerem a Pauline Oliveros.

   Fotografie: Anežka Svobodová pro city-dog.cz