Po třetí skleničce se svlékne prakticky každá, říká fotografka Tereza z Davle
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
23.11.2018
Rozhovor

Po třetí skleničce se svlékne prakticky každá, říká fotografka Tereza z Davle

Po třetí skleničce se svlékne prakticky každá, říká fotografka Tereza z Davle
Tereza není žádná citlivka a neřeší, co si kdo myslí o tom, že fotí erotické snímky, nebo že říká věci bez obalu. A nevadí jí ani otázky typu jak to dělá, že se ženy před jejím objektivem tak ochotně ocitají v rouše Evině. “Prosecco, to zabere vždycky,” směje se fotografka. “Prostě je opiju!” Pravdou ovšem je, že dámy se před ženou s fotoaparátem stydí prostě míň, než kdyby tam stál chlap. A taky vědí, že Tereza je vyfotí tak, aby si připadaly jako královny.

Tereza není žádná citlivka a neřeší, co si kdo myslí o tom, že fotí erotické snímky, nebo že říká věci bez obalu. A nevadí jí ani otázky typu jak to dělá, že se ženy před jejím objektivem tak ochotně ocitají v rouše Evině. “Prosecco, to zabere vždycky,” směje se fotografka. “Prostě je opiju!” Pravdou ovšem je, že dámy se před ženou s fotoaparátem stydí prostě míň, než kdyby tam stál chlap. A taky vědí, že Tereza je vyfotí tak, aby si připadaly jako královny.

Žena, která fotí nahé ženy – není to trošku zvláštní kombinace?

Já osobně vím o spoustě takových fotografek, jen možná nejsou až tak známé. Ale je fakt, že v mém případě byl začátek fakt dost bizarní. Fotila jsem kamarádky, jen tak. A protože to byly opravdu pěkný holky, cvakla jsem občas i nějakou tu fotku nahoře bez. Většinou to měly pro svého přítele. No a jednou jsem tyhle snímky ukázala svému kamarádovi Mungovi a tomu se to líbilo. Prý nafoť ještě dalších pět holek a uděláme z toho výstavu. Tak jsme povolaly kamarádky kamarádek a už to jelo. Celé to bylo naprosto neplánované, tehdy jsem ještě neuměla fotky ani zvětšovat. Ale někdo mi dohodil urychleně člověka, co mě to naučil, já udělala výstavu – a hned se tam i spousta věcí prodala!

Kdy to bylo?

V roce 1997, takže už víc jak dvacet let! Jedny z prvních fotek si koupil Richard Němčok, majitel Bunkru, tehdejšího snad nejznámějšího pražského klubu. A taky za mnou přišlo pár lidí, co chtěli vyfotit svoje přítelkyně nebo manželky. No a začalo se to nabalovat a vyvíjet tímhle směrem úplně samo.

Takže fotit ženské akty nebyl nikdy váš záměr?

Já milovala klasickou módní fotografii. Irving Penn, Helmut Newton a tak. Kde ty ženský vypadaly strašně sexy a navíc byla éra supermodelek, inspiroval mě hodně Peter Lindberg, který je fotil. Měla jsem to nakoukané z časopisů, nic jsem nestudovala, prostě jsem to rovnou testovala v reálu.

A co technika?

To je strašák spousty lidí, co by rádi fotili. Já s ní bojuju dodneška. Znovu jsem si to ověřila, když jsem dělala fotky na svou loňskou výstavu na zámku Hluboká. Ta byla trošku jiná v tom, že modelky nebyly nijak stylizované, až na pár výjimek. Většina vystavovaných fotografií byla civilnější. Žádný výrazný make-up, korzety ani paví péra, ale třeba keramičky v dílně zapatlané od hlíny. A protože to byly obrovské dvoumetrové zvětšeniny, které se musely protahovat ve vývojce ve dvou, pomáhal mi s tím kamarád, profesor fotografie. Kromě toho mi i radil a vypočítával, jaká má být expozice a délka osvitu, já tyhle věci řeším odhadem. Nějak to prostě vycítím a většinou to klapne.

To se objevuje v umění celkově, směr, který spatřuje krásu právě v nedokonalosti...

To ale taky nebyl můj záměr. Zpočátku jsem své věci hodně konzultovala s profesionálními fotografy, kteří byli spíš perfekcionisté, a zničila jsem spoustu fotek, které byly z tohoto hlediska špatné. Teď mě to mrzí. Dokonce jsem časem zjistila, že technicky dokonalé fotky mi nic neříkají, jakoby tomu chybělo nějaké kouzlo.

Je to stejné i s ženami, které fotíte?

Ano. Jsou samozřejmě nádherné, ale hlavně musí být zajímavé, žádné prvoplánové krasavice. Navíc si je většinou líčím sama, takže to rozhodně není žádná hra na dokonalost. Udělám jim linky, k tomu rudou rtěnku a nehty, a pak už je to jen o světle.

Prý svléknete každou?

Jo, to někde psali, ale faktem je, že pokud chci, tak se většinou svléknou. Ale na druhou stranu už moc neukecávám a nefotím akty za každou cenu. Baví mě tajemství, myslím, že často je daleko víc sexy holé rameno ve vytahaném svetru než komplet nahá prsa.

Kam vlastně chodíte „na modelky“, pořád mezi kamarádky?

Většinou ano. A pokaždé, když se přestěhuju, začnu okukovat lidi v ulicích, teď to praktikuju v Českém Krumlově. I když tam to bylo ze začátku trochu složitější.

Proč?

Ony jsou ty Jihočešky nějaké stydlivější. Chodila jsem ulicemi a hledala potenciální modelky. Všude krásný ženský, ale nechtěly se fotit, jsou hodně plaché. Tak jsem první rok ze zoufalství volala známým odjinud.

A přišla jste pak na nějaký trik, jak Jihočešky zlomit?

Jo. Vlastně to funguje na všechny. Prosecco! Prostě je opiju. To samozřejmě trochu přeháním. Ale já jsem paradoxně začala být známá vlastně až v době, kdy už jsem měla děti a neměla na focení tolik času. Předtím jsem tím žila. Teď po letech je to jiné, modelky se hlásí samy, posílají fotky, takže kdovíjak loudit už nemusím. Ale já stejně preferuju osobní kontakt. Radši oslovím někoho, koho už trochu znám, než abych fotila nějakou anonymní slečnu, i když na fotce může být hrozně hezká.

Jak jste se vlastně dostala k přezdívce Tereza z Davle?

To vymyslel můj kamarád, majitel baru Café Kamzík, kam chodívala pražská bohéma, a kde byla taky moje už zmíněná první výstava. Psal na ni pozvánky a nějak si nemohl vybavit moje příjmení. Zato si pamatoval, že bydlím v Davli, žila jsem tam dvacet let. Sice jsem se před nějakou dobou přestěhovala do Českého Krumlova, ale Tereza z Krumlova, to už by teď nešlo. I když je to skvělý město a mně se tam moc líbí. Ta Davle už ke mně holt patří.

Baví mě i zátiší a všelijaké momentky, bez lidí. Jenže to nikdo nechce. Ne že by se to nelíbilo, ale galeristé prostě chtějí od Terezy z Davle nahé ženy, tak jsem zaškatulkovaná.

A vlastní fotografování začalo jak?

Pocházím z poloumělecké rodiny, děda byl fotograf, praděda akademický malíř, teta je výtvarnice, navrhovala hračky. Já odmala kreslila na všechno a všude. Jenže jsme bydleli v té Davli za Prahou, kde žádné výtvarné kroužky neexistovaly. Něco ve mně nejspíš ale bylo, nějaká tvůrčí touha. Protože když jsem jednou dostala peníze od babičky, šla jsem si koupit foťák a začala fotit. Jen tak, pro sebe. Je to ale vyloženě náhoda, že se tím živím, dlouho jsem nevěděla, co chci vlastně dělat.

Nestudovala jste ani žádný umělecký obor?

Ne, mám střední ekonomickou školu, pak jsem dělala vysokou obchodní, tu jsem nedokončila. Za komunistů bylo navíc uměleckých škol jen pár a těžko se tam dostávalo, to bych musela mít jiný kádrový profil a vysvědčení. Takže jsem to ani nezkoušela. Bavila mě architektura, o té jsem uvažovala. Ale nejvíc by mě asi bývalo bavilo být veterinářkou. Taky máme doma spoustu zvířecí havěti. K přírodě jsem tíhla odjakživa.

Takže fotíte zvířata, přírodu?

To ne. Ale myslím, že na důchod se odstěhuju na nějaký statek a budu pečovat o opuštěná zvířata.

Opravdu fotíte jenom akty? Samozřejmě kromě svých dětí...

No zrovna moje děti jsou chudáci, nemají nic, ty fotím tak akorát na mobil! To je ta kovářovic kobyla. Baví mě ale například zátiší a všelijaké momentky, bez lidí. Jenže to nikdo nechce. Ne že by se to nelíbilo, ale galeristé prostě chtějí od Terezy z Davle nahé ženy, tak jsem zaškatulkovaná.

Co vás jako fotografku zaujme na ženě?

To nedovedu definovat. Jsou fotografové, co milují prsaté blondýny, jiný radši brunety. Já to mám takový mix. Nohaté, prsaté, krátkovlasé, dlouhovlasé. Mě žena musí zaujmout tak, že si ji představím v nějakém zajímavém prostředí. S tím dost experimentuju. Když je třeba ošklivo a plánované focení v přírodě nepřipadá v úvahu, dotáhnu pod vlivem momentální inspirace modelku pod nějaké bodové světlo a to nasvícení udělá divy.

Možná je lepší podlehnout chvilkovým, byť šíleným nápadům. Často slýchám, že škola ničí přirozený talent, že pak umělec jede podle šablony a originalita se vytrácí. Máte nějakou svou zvláštní libůstku?

Dřív mě hrozně bavilo fotit modelky jako filmové hvězdy. Jak už jsem říkala, můj dědeček byl fotograf, a s babičkou milovali filmové hvězdy, sbírali časopisy s jejich fotografiemi. Mám doma svázané ročníky časopisu Kino a Film a divadlo od roku 1935. Podobně kouzlu filmových hvězd propadla i moje maminnka, to byl zas Alain Delon a a Brigitte Bardot. Mě nejvíc baví padesátá léta, Marilyn Monroe, Rita Hayworth, předtím Greta Garbo nebo Marlene Dietrich. Ty měly úžasně nasvícené fotografie. Já si kupovala i knihy režisérů, kteří je dirigovali při natáčení, ve kterých se právě popisovalo, jak je svítili. Tam jsem se dočetla, že třeba Marlene Dietrich šla a osvětlovač nad ní přidržoval na tyči světlo tak, aby vytvářelo při chůzi efekt zářících vlasů. Taky jak nosila hlavu nahoru, dělalo jí to motýlka pod nosem. Což je zrovna věc, kterou chci po svých modelkách i já, aby měly hlavu nahoru a koukaly na mě z podhledu. Vypadá to pak, že jsou strašně arogantní, ale mě to baví.

Fotíte jen Češky? 

Mám i mezinárodní klientelu, dámy ze zahraničí ale přistupují k focení jinak, ono to totiž není úplně levné. Stalo se mi třeba, že mi paní řekla, že za ty peníze si raději koupí značkovou kabelku. Češka. Cizinky vědí, že tohle je investice napořád. Značkové hadry časem vyblednou, ztratí smysl, ale z fotek, když se povedou, je radost po zbytek života. Je to památka, co nezestárne, a jednou ji budou třeba obdivovat vnoučata.

Jak se vůbec lidi tváří na to, když žena fotí nahé ženy?

Pravdou je, že si o mně lidi často mysleli, že jsem na holky. Což nejsem. I když slýchám, že fotím ženský, jako by na ně koukal chlap. Podle mě má fakt, že jsem žena, výhodu především v tom, že modelky se tolik nestydí. Navíc většina z nich jsou moje kámošky nebo známé. Záleží mi na nich, nechci, aby vypadaly špatně, a ony to vědí. Důvěřují mi. I když je někdy nutím do divných póz, které ovšem pak na fotce vypadají naprosto přirozeně.

Vloni jste měla velkou výstavu na Hluboké, co letos?

Od 29. listopadu budu mít menší výstavu v Praze, právě v Cafe Kamzík, kde jsem začínala. Nese název Gluteus Maximus. Je to výběr nejlepších dámských pozadí, co jsem nafotila za uplynulá dvě desetiletí. Výstava bude trvat do konce února. Je to taková menší věc komorního rázu, těším se, že díky ní potkám přátele z úplných počátků svého focení.

Viděla jsem i váš charitativní kalendář…

Už druhým rokem jsem fotila známé osobnosti, které spolupracují s organizací Alsa, která pomáhá pacientům s amyotrofickou laterální sklerózou. Což je jedna z nejhorších nemocí, co znám. I díky tomuto kalendáři se o ní začíná víc mluvit a lépe se shánějí finance na asistenty a různé pomůcky, které nemocní potřebují. Letos jsem mimo jiné fotila Danielu Peštovou, Standu Majera, Danielu Písařovicovou, Davida Krause, Tatianu Medveckou, Tonyu Graves, Patricii Solaříkovou, Lindu Bartošovou a mnoho dalších. Kalendář si můžete objednat na zsalsa.cz.

Fotíte v době selfie taky někdy sebe?

To zrovna moc neumím. Ale jelikož jsem dost stydlivá, dělám si autoportréty do časopisu, když je potřeba. Jako mladší jsem si stoupala před objektiv častěji, třeba když mi nepřijela holka na focení, a já si říkala, že to je škoda, když už to tam mám připravený. Tyhle moje snímky jsou i taková dobrá sociální studie o tom, jak jsem se měnila. Vlasy černý, krátký, dlouhý, kudrnatý, zrzavý, hubla jsem, přibírala, nebo to, jak mi rostlo břicho v těhotenství.

To jste na tom líp než třeba zubař nebo chirurg, ti musí hledat jiného šikovného kolegu.

Jak se to vezme. Když jsem byla mladší a měla víc času, bývala jsem ráda svojí modelkou. Jenomže ty fotky zdaleka nejsou dokonalé, jsem pořád trochu mimo, tak podle toho to taky vypadá. Třeba na jaře jsem se takhle fotila, a až pak koukám, že mám každou botu jinou!

 

   Fotografie: city-dog.cz