Eva Kleinová: V dnešních písničkách chybí láska
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
19.04.2018
Rozhovor

Eva Kleinová: V dnešních písničkách chybí láska

Eva Kleinová: V dnešních písničkách chybí láska
Eva Kleinová - popová a muzikálová zpěvačka, sólistka Boom!Bandu Jiřího Dvořáka, ale také kantorka a zakladatelka projektu Naše hudba, který se snaží navrátit českou hudbu do českých škol. Povídaly jsme si o tom, co chybí dnešním písničkám, o Pražském pěveckém festivalu i o tom, co ji samotnou na její umělecké dráze čeká.

Eva Kleinová - popová a muzikálová zpěvačka, sólistka Boom!Bandu Jiřího Dvořáka, ale také kantorka a zakladatelka projektu Naše hudba, který se snaží navrátit českou hudbu do českých škol. Povídaly jsme si o tom, co chybí dnešním písničkám, o Pražském pěveckém festivalu i o tom, co ji samotnou na její umělecké dráze čeká.

Evi, tebe lidé znají hlavně jako zpěvačku, ale asi už ne tak dobře jako kantorku a zakladatelku projektu Naše hudba... Co to je za projekt? Pověz mi o něm víc...

Naše hudba vznikla jako projekt, který si klade za cíl navrátit kvalitní českou hudbu českým dětem, a to nejen do českých škol, ale do českých rodin vůbec. S nástupem pěveckých soutěží, všemožných Superstars apod. děti zpívají převážně anglicky. Jenže angličtina je v puse položená jinde než čeština. Takže když zpívají anglické písničky, nevytváří se jim správně artikulace, jinak dýchají...

Už jsem asi ze staré školy. Opravdu je to tak, že teď ve školách zpívají děti anglicky?

Hodně moc záleží na kantorovi. Na základní škole většinou zpívají lidové písničky. Ale pro spoustu věcí neexistují hudební podklady, třeba na písničky Ivana Mládka, Karla Gotta nebo i Marušky Rottrové, a protože učitelé nejsou zdatní nástrojů, tak se těch písniček ani nedotknou. Ale to je chyba, protože maminka si s nimi doma ráda zazpívá Jožina z bažin. A když to dítě začne zpívat jako vlastní interpretační skladbu, vzniká pak úžasně propojený komplex – maminka – babička – dítě – škola. K tomu jsou ale potřeba odvážní učitelé. Musí to zahrát, sehnat podklad, správně to zazpívat. A já jsem tedy vymyslela tenhle projekt, který edukační formou pomáhá dětem i učitelům najít nejen správnou techniku zpěvu, ale pomáhá je přivézt i na to, že ačkoli ta písnička vznikla třeba před padesáti lety, je pořád fajn. Protože texty, které jsou dneska v písničkách, až tak moc fajn pro děti nejsou. Málokterou písničku, která dneska vznikne, bych dala zazpívat svým dětem.

A proč? Co je v nich špatně, co v nich chybí?

Myslím, že v nich chybí láska. Jsou tam samé problémy. A vlastně nejen v písničkách, ale i ve filmech, na divadle. Všude jsou jen deprese, a to do dětského světa nepatří. Dřív byly písničky veselé, byla tam radost, hravost, vtip, něco, co dítě obohatilo a nestresovalo ho to. Nechci pracovat s něčím negativním, protože takových věcí je kolem nás dost. Takže se vracíme k písničkám Ivana Mládka, Jiřího Suchého, Jana Wericha, ale pracujeme třeba i s Ewou Farnou.

Pracuješ s převzatými písničkami, nebo skládáš i svoje?

Píšu i svoje vlastní písničky. Spolupracuju s Robertem Štolbou, fenomenálním skladatelem, který těm starým dává nový kabátek, vytváří nové aranže. Teď jsme společně vymysleli vokalízu Nána Banána, která funguje pro rozezpívání. Má srandovní text, je chytlavá a má i pohybovou složku. 

Jak se vůbec dnešní děti tváří na to, že zpívají písničky staré třeba padesát let?

Co se týče hudebního vkusu, hodně záleží na učiteli, kterého mají na základní škole. To je podle mě klíčové. Důležité je děti pro písničku nadchnout. Dát jim to právě v tom novém kabátku, aby neměly pocit, že je stará. A když je to baví, tak je jedno, jestli to napsal Mozart nebo Vojta Dyk.

Našla jsem si taky, že jsi nazpívala s Felixem Slováčkem českou státní hymnu. Proč?

Vytvořili jsme ji z toho důvodu, že všechny ty verze jsou zpívané klasickým hlasem, a to děti nepřijmou, protože nemají ke klasice blízko. Nezajímá je, přijde jim to nepřirozené. Tak jsem se snažila to nazpívat takovým holčičím hláskem. Neberou to potom jako hymnu, ale jako hezkou novou písničku, kterou se naučily.

Zaujalo mě ale to zpracování...

Ano, je jiné. Já zpívám kousek a Felix Slováček pak ten kousek zahraje a děti s ním zpívají. A ten kousek je tak malý, že děti nemají šanci udělat chybu. A to je můj styl výuky. Jdeme takhle kousek po kousíčku, já zazpívám a oni to zopakují. Takhle jsme schopni se naučit třeba dvě písničky za hodinu nazpaměť. Nepotřebují mít před sebou zpěvníky, nic takového.

V jaké škole tenhle projekt realizuješ?

Celý projekt běží ve škole ve Vratislavově ulici. To je pilotní škola mého projektu. Začínala jsem tam ve sboru s patnácti dětmi... No a dneska zpívá celá škola. (smích) I ti, kteří říkali, že nikdy zpívat nebudou. Za úspěch taky považuju to, že jsme se rozrostli o Pražský pěvecký festival.

Pověz mi o něm víc...

Úplně na prvopočátku bylo to, že mi vadilo, když se děti před různými soutěžemi stresovaly. Byly nervózní, měly žaludeční potíže apod. A šťastný na soutěži byl pak ve finále stejně jen ten, kdo skončil na prvním místě. A tak jsem si říkala, že musím vymyslet něco, co nebude koncipované jako soutěž. Vymyslela jsem tedy tenhle festival, který je přehlídkou zpěváků a zároveň mu předchází workshopy, kde se děti učí správně dýchat, stát, držet mikrofon, najít svůj pravý hlas a další věci. Najednou vidíme, že děti nejsou stresované. Sama tyhle pocity znám, vyzkoušela jsem si účast v Hlasu a bylo to na psychiku opravdu náročné.

Kolikátý pořádáte ročník a jaké jsou podmínky účasti?

Letos se koná druhý ročník, pro ten už máme děti vybrané. Podmínky jsou takové, že rodiče pošlou nahranou jakoukoli písničku a my poznáme, jestli v tom dítěti něco je. A myslím, že vždycky vybíráme dobře. No a pak se konají workshopy, vybereme pro každého vhodnou písničku a jdeme na to. Vzájemně si děláme i sbory, jeden jde zpívat a druhý ho podporuje. Nesoutěžíme, nejedeme na výkon. A nakonec nám tam vznikají přátelství i lásky. (smích)

A posouvají se pak děti od vás třeba do muzikálů apod.?

Jasně. Máme je vytipované a posíláme je tam, kam se hodí, na koncerty, do muzikálů a různých jiných projektů. Ale pozor – aby tam byly pořád šťastné jako děti. Neberu je jako robota, zkazila bych jim život. Musí to být pořád dětské.

Prozraď mi ještě jednu věc. Vypátrala jsem na tebe, že jsi s týmem lidí vytvořila ukolébavku pro slyšící děti neslyšících rodičů? O co se jedná?

To je věc, která mě napadla ve spojitosti s mým bráškou, který je neslyšící. On má dvě slyšící děti a jeho manželka je taky neslyšící. Když k nim člověk přijde, vnímá to ticho, televize je ztlumená. Ty děti vlastně nepřijdou do kontaktu s hudbou, s pohádkami, vyprávěním. A já si pamatuju, že jsem svým dětem zpívala před spaním a pořád jsem omílala jednu a tu samou písničku a když bylo nejhůř, ona zafungovala. Vyvolávala ten pocit bezpečí. A bylo mi líto, že oni nic takového nemají. Proto jsem napsala ukolébavku Noc už patří světluškám, kterou jsme přeložili do českého znakového jazyka. Já jsem hlasem té maminky, Eliška, která je ve videu se mnou, je hlasem dítěte. No a tak si můžou i neslyšící rodiče se slyšícími dětmi před spaním znakovat a u toho poslouchat tu ukolébavku.

Pojďme aspoň na závěr utéct na chvilku k tobě. Na čem ty teď aktuálně pracuješ?

Pilně se připravuju na koncert, který se bude konat 1. června na Komorní Fidlovačce. Je to můj první sólový, vždycky jsem všude vystupovala jako host. Ale tentokrát lidé přijdou na Evu Kleinovou. Mám za sebou už dvě alba a určitě zazní věci, které mi napsal třeba Vašo Patejdl nebo Palo Bartovic, něco jsem si i napsala sama. No a abych nezapomněla, zazpívám si i skladbu, kterou pro mě napsal můj prostřední syn. Na to se moc těším. Určitě bych ráda ještě dodala, že výtěžek z koncertu pak půjde na podporu projektů Naše hudba a Pražský pěvecký festival. 

 

Další užití materiálů city-dog.cz je možné pouze s písemným souhlasem redakce. Více zde.

   Fotografie: Jan McGregor pro city-dog.cz