Džíny z tuzexu, elpíčka a známky. 10 věcí sběratele retra Michala Petrova
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
19.10.2018

Džíny z tuzexu, elpíčka a známky. 10 věcí sběratele retra Michala Petrova

Džíny z tuzexu, elpíčka a známky. 10 věcí sběratele retra Michala Petrova
Dům Michala Petrova, milovníka retra, připomíná takové malé muzeum. Nevíte, kam se podívat dřív. Tu vidíte sbírku hraček a knížek, tu plechovky od kávy a kakaa, jinde zas všemožné retro cedulky. A takhle bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Retro je tu zkrátka úplně všechno. A my se ho byli zeptat, jakých deset věcí sehrálo v jeho životě největší roli. 

Dům Michala Petrova, milovníka retra, připomíná takové malé muzeum. Nevíte, kam se podívat dřív. Tu vidíte sbírku hraček a knížek, tu plechovky od kávy a kakaa, jinde zas všemožné retro cedulky. A takhle bychom mohli ještě dlouho pokračovat. Retro je tu zkrátka úplně všechno. A my se ho byli zeptat, jakých deset věcí sehrálo v jeho životě největší roli. 

 

     MICHAL PETROV

     milovník retra

 

Michal Petrov je autorem úspěšného televizního cyklu Retro, který byl v roce 2009 oceněný prestižní cenou Televizní akademie Elsa. Na televizní práci navázal v roce 2013 i knižně vydáním publikace Retro ČS. Co bylo (a nebylo) za reálného socialismu, v roce 2015 následovalo neméně úspěšné Retro ČS 2 s podtitulem Jak jsme si to (u)žili za reálného socialismu a v roce 2017 došlo i na Retro ČS 3. (Povolená) dovolená.

 

Hračky

„Moje maminka měla známou v hračkářství, a tak jsem každé Vánoce nalézal jako kluk pod stromečkem pět angličáků. Tak jsme říkali kovovým modelům aut firem Matchbox nebo Lesney, které se tehdy opravdu vyráběly v Británii, a ne v Číně jako dneska. Bylo to vzácné zboží a já na Štědrý den patřil mezi vyvolené. Kdo měl doma synka a neměl tyhle známosti, musel si vystačit zejména s výrobky podniků Ites, Směr, Igra nebo Tatrasmalt. Opět žádná Čína. Hračkářství bylo i v socialistickém Československu na velmi vysoké úrovni – didaktická role hraček nebyla podceňovaná a jejich vysoká úroveň znamenala velký podíl exportu. To je bohužel až na pár výjimek historie, kterou si ale prošel celý Západ. Tehdejší hračky neupadly ovšem v zapomnění, jsou z nich vyhledávané objekty sběratelské vášně a třeba u aut z Itesu se dnes ceny můžou vyšplhat i přes deset tisíc.“

Fučíkárna

„Park kultury a oddechu Julia Fučíka, dnešní (i někdejší) Výstaviště, byl fantastické místo. Samozřejmě si s ním každý spojí „Matěje“ plného pouťových atrakcí. U střelnic mě nezajímaly krepové růže na špejlích, ale válečky, kde se daly vystřílet kapslíkové pistole nebo plyšoví mončičáci. Horská dráha nebo lochneska byly tehdy jedny z mála legálních adrenalinových zábav. Speciální pavilon skrýval ve fučíkárně obří autodráhu, u kiosků prodávali žužu, turecký med a pivíčka – pochoutky, které nebyly jinde k dostání. Fučíkárna člověka zajímala už v dětském věku, ale dalo se tu randit s holkama, frajeřit před nimi na autodromu nebo se vzduchovkou. A jako kluk, který prožil spoustu roků na Letné, jsem tu měl zásadní výhodu domácího prostředí. Fučíkárna je dnes podivné místo, ze Stromovky zmizela klouzačka Sputnik, z výstavního areálu polovina paláce a horská dráha (stará málem jako já) a ruské kolo jsou taky pryč. Prý je mají nahradit atrakce hodné 21. století. S něčím takovým by si mohli přijít ve vídeňském Prátru!“

Sběratelství

„Nevím, na jaké úrovni je dnes sběratelství. Jestli se sbírá víc nebo míň. Ale spousta nás tenkrát sbírala známky anebo nálepky od sirek. Už jako kluk jsem chodil do Lucerny k Novákům na výměnné burzy filatelistů. Známky byly všude – v albech ležících ve stozích na zakrytých kulečníkových stolech, anebo v krabicích od bot (ty méně cenné). Levnější sběratelská záležitost bylo shromažďování etiket od zápalek, které se tehdy prodávaly v krabičkách z tenoučké dýhy polepené papírem. Otvíral se nám s nimi svět, protože se občas prodávaly i sirky určené na vývoz – takzvaný exportní souběh. Ale osobně jsem měl nejraději nálepky s ilustracemi Vilibalda Weinzettla. To jméno jsem ovšem tehdy ještě neznal. Dokázal toho na tu malilinkou plochu dostat fůru a srdce malého filumenisty plesalo.“

Džíny

„Byl to zhmotněný sen. Do Česka se první dostávaly už zkraje 70. let, ale to se mě netýkalo, tak starý nejsem. Během osmdesátek ale byla situace jiná. Přinést si domů nový kousek byl vždycky svátek, a když jsem ke kalhotám mohl přidat ještě džínovou bundu, vznášel jsem se. Nevím, čím byl ten denim cítit – jestli to byla impregnace, anebo denim sám, ale tuzexy, kde se džíny prodávaly, měly svou specifickou vůni, která kalhotám vydržela asi tak do pátého praní. Pak byla fuč. Dnešní náctiletí už to obrovské štěstí z nových kalhot absolutně nemají šanci prožít. Sortiment je neuvěřitelně široký, ceny v důsledku často šílených podmínek ve výrobě jen tak tak nad hranicí nákladů. Ale konzumentům to umožňuje nové kalhoty kupovat za mnohem míň než třetinu průměrného platu, což byla cena, kterou jsme platili tenkrát. Staré lásky nerezaví – moje první džínová bunda měla značku Rifle (velké „er“, ne malé, protože na Moravě jsou rifle každé džíny, v Čechách je to jinak) a ta poslední taky – koupil jsem ji v létě v Itálii.“

Muzika

„Muzika tenkrát měla víc rozměrů. Dneska je čistě virtuální, ale tehdy i byla i hmotná, měla své nosiče – desky, kazety, později cédéčka. Koupit si nové elpíčko znamenalo NĚCO držet v ruce. Vzpomínám si, jak jsem se nemohl vynadívat třeba na obal alba Box od Abraxasu. Byl krásný, byl sexy. S booklety u cédéček jsem si odzpívával první (velmi soukromá) karaoke. Ale nešlo jen o tu hmotu, ale i o to, že člověk sdílel něco s okolním světem. U kámoše na chalupě jsme koukali na Rockpalasty vysílané západoněmeckou televizí, v éteru jsme lovili Bayern Drei nebo Radio Zagreb a jeho hitparády. S těmi přišel i druhý program polské televize, kterou šlo chytat. V jejich Videotece jsem poprvé „živě“ třeba viděl a slyšel Davida Bowieho, ZZ Top nebo Deep Purple. A když si člověk našetřil, mohl si koupit na burze na Letné, v Motole nebo V kotcích cizí desku. Občas tyhle nelegální trhy rozehnali policajti a útěky byly poměrně dramatické, ale většinou to probíhalo v klidu. V osmdesátých letech se lámal chleba – bigbít trochu stagnoval (střední proud nepočítám), ale přišly punk a nová vlna. Nic nám neuniklo, věděli jsme o každé nové desce, sestavy kapel jsme uměli odrecitovat zpaměti a texty taky.“

Dětská encyklopedie

 „Žádnou knížkou jsem nelistoval tolikrát jako touhle. Vracel jsem se k ní znova a znova. Nevím, čím to přesně je, že Fukovy obrázky na mě měly tenhle až magický vliv. Tu knížku jsem vyžebral od spolužáka, protože Fuka na konci 60. let emigroval do Ameriky, knížky s jeho ilustracemi musely zmizet a Dětská encyklopedie vyšla s novými ilustracemi Jiřího Kalouska. Nechci se dotknout jeho fanoušků, ale to zkrátka už vůbec nebylo ono. Fuka miloval barevný svět, a takový nám taky předával. To se Kalouskovi halt zdaleka tak dobře nepovedlo. Dodnes si říkám, že je strašně nespravedlivé, že Fukův umělecký odkaz žije pořád tak trochu ve stínu Miroslava Šaška. Byl přinejmenším stejně tak dobrý jako on.“

Vlaky

„Zažili jsme ještě páru, samozřejmě, ale taky celkem komfortní cestování lůžkovými vlaky. Setkali jsme se s těmi exotickými názvy expresů jako Thrakia, Metropol, Mamaia nebo Balt – Orient. Jako dítě ze smíšeného česko-bulharského manželství a později jako zájezdový průvodce jsem jimi jezdil poměrně často. Noční vlaky ale z evropských tratí – až na řídké výjimky – postupně mizí, nahrazovány tu individuálním automobilismem, tam autobusy, onde zase supervlaky. Je to velká škoda. Železnice k sobě vždycky poutala velký kus romantiky, které není nikdy dost.“

Kafe, pivko, cigára a Coca-Cola

„Pohostinských podniků zdaleka nebylo tolik co dnes, ale o to větší byla šance, že když se člověk nazdařbůh vydal do města, potkal někoho známého. Hospody v centru byla sice zahulená místa, ale zato naše; jen v několika málo převažovaly cizí jazyky nad češtinou. Z pivnic jsem nejčastěji navštěvoval malostranské Glaubice, ostatně byli nejblíž gymnáziu v Hellichovce, kam jsem chodil. Když bylo plno, anebo se zrovna vrchní nevyspal dost dobře na to, aby nalil nezletilcům, zkoušeli jsme štěstí v blízkém okolí: U Kocoura, Prince Brabantského, u Sv. Tomáše, anebo za mostem U Malvaze, popřípadě trochu dál – U Zpěváčků. Někde to vždycky vyšlo. V hubenějších časech jsme k desítce kouřili na boku „rozpárané“ startky, v tučnějších tvrdé Sparty, anebo licenčně vyráběné Marlborky nebo Royky. A pak tu byly anglické cigarety a „ameriky“ – opravdové americké cigarety „Made In U.S.A.“. Občas, když zbyly nějaké drobné tuzexové koruny, balili jsme do Vážek tabáky Drum nebo Midland. Jestliže bylo zapotřebí mít čistou hlavu, byly tu kavárny – Malostranská, Slavia, anebo tehdy ještě fungující Expo 58. Turek do skla, anebo Klub čaj – na to se drobné našly vždycky. Třeba pod podlážkou v telefonní budce. Když Fruta Brno začala s licenční výrobou Coca-Coly, rejstřík možností se rozšířil o tenhle malý kus Ameriky. Ten pocit, kdy zasyčel korunkový uzávěr a do krku vklouzl první doušek té vzácnosti, aby ho tam vzápětí vystřídal dým z ameriky, to už prostě dneska nikdo nezažije.“

Dětská kniha vůbec

„Myslím, že skvělou „institucí“ byl Klub mladých čtenářů nakladatelství Albatros. A jsem rád, že přežil vlastně dodnes. Motivace dětí ke čtení (a rodičů ke kupování knížek díky zvýhodněné ceně) je zkrátka užitečná věc. Nikdo mě nikdy nepřesvědčí o tom, že ten analogový svět je plně nahraditelný digitálním. Gramatické chyby, které dnes a denně vídám u příslušníků mladších generací jsou podle mého způsobené tím, že z jejich života zmizelo klasické čtení a psaní. A nejde jen o písmenka a texty. Jde i o ilustrace, kterým byla věnovaná v tehdejší dětské literatuře velká péče: každého asi napadne Zdeněk Burian, ale já miloval i Gustava Kruma (taky v Mayovkách), Stanislava Dudu, Vojtěcha Kubaštu, Karla Frantu, Teodora Rotrekla, Františka Škodu, Václava Junka (Slabikář). Byl to náš první kontakt s uměním v době, kdy jsme ještě ani neměli ponětí o tom, že o umění vlastně vůbec jde. Docela by mě zajímalo, jestli by dnešní děti dokázaly vyjmenovat svých pět nejoblíbenějších ilustrátorů.“ 

Televize

„Většinu normalizace jsme prožili se dvěma programy Československé televize. Když jsme se z Letné přestěhovali na prosecké sídliště (vůbec na to mimochodem nevzpomínám ve zlém), zeleň tam vůbec nebyla vzrostlá a lidi si koukali do oken obýváků celkem bez překážek. Když v televizi vysílali s napětím očekávaný Dietlův seriál (což byl v podstatě jakýkoliv, který napsal), sídliště ztichlo a za okny všech bytů se honily naprosto identické obrazovkové stíny, jako by šlo o secvičené světelné divadlo. Tuhle jednotu rozbil až nástup barevných televizorů. Televizní vysílání se nevyznačovalo zrovna programovou přitažlivostí, a tak – pokud vystoupilo aspoň na chvilku z této rutinní nudy, šlo o událost, o které stálo za to poklábosit ještě ráno v tramvaji. Roháčovy silvestrovské show jsou ovšem legendární dodnes, dokonce jako puberťák, kterému je těžké se zavděčit, jsem se na vtípky Vladimíra Menšíka a scénky Jiřiny Bohdalové a Vladimíra Dvořáka nebo Felixe Holzmanna těšil a nechápu, že je při tom dnešním výběru stanic v televizi tak těžké vyrobit něco, co by člověka pobavilo. Opakování tehdejších Silvestrů by nic nevyřešilo, vkus i svět mezitím urazili pořádný kus cesty.“

 

Fotografie: Anežka Svobodová pro city-dog.cz, Pixabay