Dycky Most aneb Jak se mi vyrůstalo v Mostě
City-Dog.cz | pražský žurnál
3
26.02.2019

Dycky Most aneb Jak se mi vyrůstalo v Mostě

Dycky Most aneb Jak se mi vyrůstalo v Mostě
Osm týdnů žila celá republika seriálem Most. Já jím žila osmnáct let, do doby, než jsem odešla do Prahy na vysokou školu. Je Most takový jako v seriálu? Je to nadsázka, nebo realita? 

Osm týdnů žila celá republika seriálem Most. Já jím žila osmnáct let, do doby, než jsem odešla do Prahy na vysokou školu. Je Most takový jako v seriálu? Je to nadsázka, nebo realita? 

Narodila jsem v Mostě roku 1990 a vyrůstala na sídlišti v tzv. sedmistovkách. Svoji základní školu jsem měla před domem a do první třídy jsem šla s kornoutem větším, než jsem byla já sama. Drsné prostředí Mostu jsem začala vnímat až někdy v období puberty. I když – spoustu věcí, jako třeba každodenní několikahodinový křik od sousedů, jsem už nejspíš vytěsnila nebo mi prostě přišly tak nějak normální.

Někdy v pubertě mě chytla láska k punku. Moje vlasy vystřídaly snad všechny barvy, které si člověk dovede představit, vyjma zelené. Od punkáče, který bydlel tři patra pod námi, jsem si nechala vypalovat CD Kafáčů, Visáčů, Totáčů, E!E a dalších. Na rukách jsem nosila náramky s ostny a na batohu nášivky, které jsem si tam po večerech připínala, jak jinak než spínacím špendlíkem. Všechno, co bylo černé nebo červené, bylo dobré. Vysedáváli jsme na schodech před domem do pozdních večerních hodin, dělali si srandu ze všech, kdo procházeli a do výtahu kreslili lihovkou karikatury.

A to bych nebyla já, abych se neproducírovala kolem zídky za naším domem, kde se scházela skupina neonacistů, kteří tam po večerech pořvávali a kdokoli se vyklonil na protest z okna, schytal to kamenem nebo vajíčkem. Když to zrovna vyšlo a zídka zela prázdnotou, nastříkali jsme jim tam nápis Good Night White Pride. Jenže byly i chvíle, kdy mi do smíchu nebylo. A to třeba, když jsem partu nácků viděla skopat punkáče pod auto nebo je brutálně zbít. A tak vypadala realita všedních dní. Uřvaní sousedé, násilí, kam se člověk podíval, sem tam zoufalý křik z některého z domů kolem nás, noční cikánské veselice nebo slastné hekání, které se rozléhalo široko daleko po sídlišti.

Protože jsem se (zaplaťpánbůh) v 5. třídě nedostala na gymnázium, čekalo mě další rozhodování v devítce. Volba padla na zdejší pajďák, a dodneška děkuju tam nahoru, že mě tam poslal. Jestli jsem o něčem přesvědčená, tak o tom, že místní gymnázium by ze mě moje volnomyšlenkářství vymlátilo. Zatímco pajďák, to byla jiná. Co učitel, to osobnost. Pamatuju si dobře na svého angličtináře, který mi po večerech u sebe doma dával číst svoji vlastní poezii:

Občas bývám líný
se před spaním osprchovat
zůstávají tak ve mně
zbytečky dne...

Čirá dekadence. Dodnes tu sbírku mám doma. Ale zpátky k věci. Zkrátka dával mi číst svoje básničky, u toho hulil trávu, pil víno a ve dveřích se se mnou loučil se slovy: „Hlavně mě ráno nějak vzbuď, nebo na tu nultou hodinu nepřijdu.“ A tak jsem svého angličtináře ráno po telefonu budila na nulté hodiny. A stejně mnohokrát nepřišel. 

Když jsem zjistila, že si Petr Kolečko vybral z mosteckých hospod zrovna Severku, byla jsem překvapená. Určitě by se našly v Mostě takové, které svojí atmosférou Severku několikanásobně předčí. Každá čtvrť má tu svoji a taky svoje štamgasty. Já jsem svoje léta dospívání strávila v „rokáči“ na Vinohradech. A dodnes tvrdím, že jsem nikdy podobný rokáč neviděla a už nikdy neuvidím. Fascinoval mě stejně jako jeho majitel (který si mimo jiné zaživa nechal udělat náhrobek na hřbitově) už od první chvíle, kdy jsem tam vkročila. Kolem dokola byl osázený prázdnými lahvemi Jacka Danielse a když jste natáhli ruku, přes kouř jste neviděli konečky prstů. První kapela, na jejímž koncertě jsem byla, se jmenovala Kutloch. Byli to místní kluci. Texty se vzhledem k obsahu nedají reprodukovat, nicméně rokáč byl při jejich koncertech vždycky narvaný k prasknutí, takže zdejšímu uchu prostě jejich texty lahodily. Na závěr jsme si vždycky zazpívali hromadně Muchomůrky bílé a šlo se domů. Mimo jiné – bylo to taky doba, kdy litvínovský písničkář Xavier Baumaxa nahrál svoji první desku a hrál v Mostě v jazz clubu pro třicet lidí v hospodě.

V jednom z posledních dílů nechávají autoři seriálu nahlédnout částečně na mosteckou nemocnici, respektive na patologii. Tam jsem se při svých nemocničních štacích nedostala, ale i v mosteckém špitále jsem nějaké zkušenosti nasbírala. Když mě tam ze sportovní haly, ze zápasu v házené, vezla sanitka s vyhozeným kolenem, už tenkrát měla takovou pověst, že žlučníky a kolena se operují ve výtahu. Na zanedbanou péči a hypoglykemický šok tam skoro nechali zemřít moji babičku a na vykrvácení po operaci moji matku. Říká se, že je tam každý druhý lékař převlečený doktor Cvach. A tak bych všem v dobré víře poradila, aby tam nechodili. A už vůbec ne v momentě, kdy mají pocit, že nastává jejich poslední hodinka, protože by se mohlo stát, že bude opravdu jejich poslední.

Hněvín je určitě místo, které si Kolečko s Prušinovským nemohli nechat ujít. A jestli mám něco společného se seriálovou Dášou, pak je to jedno nepovedené rande na Hněvíně. Když máte štěstí a je jasná obloha, je odtud opravdu nádherný výhled. Když jsem tam byla naposledy, postávali tam cikáni s jídlem z Mekáče a slyšet bylo jenom: „Dig more, hejbni kostrou, ty ***.“ A mně hlavou běželo – tohle je Most. Home sweet home.

Útržků a zážitků ze života v Mostě mám plný perlovník a jednou to jistojistě vydá na knihu. Ale jaký Most podle mě vlastně je? Je stejný jako v seriálu? Je to nadsázka? Je horší? Lepší? A jaký vlastně může být? V polovině 60. let začaly demolice starého Mostu. A tak město, které by se dnes mohlo významem historických památek směle měřit s jakoukoli jinou památkovou rezervací u nás, šlo pomalu k zemi a nezůstalo z něj prakticky nic. Kořeny, tradice, příběhy – to všechno muselo ustoupit těžbě uhlí. A tak lidé začínali znovu. Ale ne v cenných historických domech. Ale na zelené louce, kde vyrostly paneláky.

První obyvatelé se do nového Mostu stěhovali roku 1965, o deset let později byla otevřena nemocnice. Základnu obyvatel tvořili horníci a dělníci, celý region měl významné revoluční tradice a pozice KSČ byla a je dodnes velmi silná. Po roce 1969 se začala řešit romská problematika, kdy bylo nutné přemístit přibližně 200 rodin do obcí mimo starý Most. Nejdříve se uvažovalo o celkovém přemístění, pak o rozptýlení, aby se předešlo jejich velké koncentraci a případným problémům. Obyvatelé Mostu ale byli proti. Posledním řešením bylo vybudování nového sídliště na okraji města a jejich izolování od zbytku města.

Z mého pohledu žijí v Mostě dva typy lidí. Jedni, kteří svým chováním a jednáním prostor ničí a druzí, kteří se ho snaží zachránit. Jenže ono nejde zachránit, pokud nedojde k vyrovnání s tím, co stálo na samém počátku tohohle příběhu. A to je prázdno, šeď, strach, bezútěšnost a beznaděj. To všechno si místní lidé podle mě nikdy nepřiznali a neprožili, a proto je tam stále živé podhoubí pro strach, o němž tvůrci natočili seriál. Strach, který mají bílí z černých, hloupí z chytrých, Češi z Němců, muži z žen, heterosexuálové z transsexuálů a Mostečáci z Litvíňáků. A ani barevné fasády to nezakryjí.

 

   Fotografie: Jindřich Zetek pro city-dog.cz