Filmovou hvězdou navzdory Downovu syndromu. Italský film Dafné vás dostane!
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
17.07.2019
Rozhovor

Filmovou hvězdou navzdory Downovu syndromu. Italský film Dafné vás dostane!

Filmovou hvězdou navzdory Downovu syndromu. Italský film Dafné vás dostane!
Je mladá a plná života, doslova srší pozitivní energií. Jako by snad ani nevnímala, že je jiná. Že má Downův syndrom. Dafné je bojovice. Stejně jako Carolina Raspanti, která její roli ztvárňuje ve filmu.

Je mladá a plná života, doslova srší pozitivní energií. Jako by snad ani nevnímala, že je jiná. Že má Downův syndrom. Dafné je bojovice. Stejně jako Carolina Raspanti, která její roli ztvárňuje ve filmu.

Když rodinu Dafné ochromí tragédie, je to překvapivě ona, malá vzrůstem a omezená svým handicapem, kdo se s naprostou přirozeností postaví do čela boje za opětovné uzdravení. Snímek italského režiséra Federica Bondiho o něžné síle a vůli „navzdory“ poprvé okouzlil diváky na letošním Berlinale, kde získal ocenění Fipresci, a stejně tak mu nadšeně tleskali i diváci na filmovém festivalu v Karlových Varech.

Federico, je pravda, že jakmile jste potkal Carolinu, vzal jste si do hlavy, že to musí být ona, kdo bude hrát hlavní roli ve vašem filmu? Že jste ji vysloveně uháněl?

Federico: To říká ona! Má trochu specifický smysl pro humor. Tvrdí, že jsem ji pronásledoval!

Carolina: Ale vždyť jo! Já jsem totiž napsala dvě knihy, jezdila jsem je prezentovat na všelijaké akce, a něco z toho přistálo i na YouTube. Federico to viděl a velmi ho to zasáhlo, a tak mě požádal o přátelství na síti, ovšem já si cizí lidi do života jen tak nepouštím. Jenže on se nevzdal, nějak sehnal telefonní číslo k nám domů a zavolal mému tatínkovi, který usoudil, že je to slušný člověk, a tak jsme si začali psát. A jelikož Federico i já jsme z Toskánska, párkrát jsme se i setkali, no a pak přišly na řadu diskuze o filmu a já řekla – jdu do toho!

Federico: Já jsem samozřejmě už nějakou dobu hlavní představitelku pro roli Dafné hledal, chodil jsem do různých asociací a spolků. Ale až když jsem objevil Carolinu, bylo mi jasné, že to musí hrát ona.

Je pravda, že nikdy nečetla scénář?

Carolina: Ne, nedržela jsem v ruce jedinou stránku, netušila jsem vůbec, o co jde, neznala příběh, nic.

Jak je vůbec možné takhle natáčet?

Federico: Prostě jsem jí před každým záběrem popsal scénu, co kdo dělá a proč, odvyprávěl dialog, zopakoval její repliky…

Carolina: Já mám paměť jako slon! Jednoduše jsem to nasála, zapamatovala si a jelo se. Federico mi vždycky vysvětlil podstatu situace, pak se zeptal, jestli jsem to pochopila, a povídá: Teď zapomeň na všechno, co jsem ti řekl, a dělej to, co bys v takové chvíli dělala ty sama. Máš svobodu vyjádřit se, jak to cítíš.

Takže to bylo hodně o improvizaci?

Federico: Ani ne, jen výjimečně. Spíš jsme se snažili vytvořit podmínky, které by vyvolaly nějakou Carolininu reakci. Například v jedné chvíli měla hlavní hrdinka objevit něco velmi důležitého ve velké váze. Ale protože Carolina nejen že nečetla scénář, takže nevěděla, jak se vyvíjí celé vyprávění, ale samozřejmě taky ani netušila, co by měla najít v té nádobě. Při natáčení jsme jí do ní dali ale něco jiného – vzkaz od jejího velmi dobrého přítele. A byla z toho celá paf – tak, jak jsme potřebovali, aby to vyznělo ve filmu. Jindy zase, to když měla plakat v autě, jsem jí pustil písničku skupiny 883…

Carolina: No to bylo děsný! Já to vůbec nečekala! Tu písničku miluju, je pro mě strašně emocionální, protože mi připomíná jedno takové školní zamilování…

To znamená, že jste se ale museli už dobře znát, pokud člověk ví, jak a čím dostat toho druhého do určitého emocionálního stavu…

Carolina: To jo, za čtyři roky se z nás stali hodně dobří kamarádi.

Jak se člověku pracuje coby přátelé?

Carolina: Tak samozřejmě, že režisér je šéf. Ale když jste kamarádi, je tam takové souznění navíc. To se pak pracuje mnohem líp. A my si fakt rozumíme dokonale.

Federico: Ale pozor, to nebylo a není jen o nás dvou. Je tam taky spousta dalších herců, především postava tatínka, představovaná profesionálním hercem Antoniem Piovanellim, který na rozdíl od Caroliny znal samozřejmě scénář i všechny texty velmi dobře, a pro něj to nebyla vůbec jednoduchá práce.

Jak na to on a ostatní herci reagovali?

Občas to samozřejmě i zaskřípalo. Protože s Carolinou vznikalo všechno v dané chvíli, nejela podle scénáře, vnášela do natáčení faktor nepředvídatelnosti. Často se to posunulo někam jinam, a to od ostatních vyžadovalo velkou míru trpělivosti a taky pozornosti, museli být permanentně ve střehu.

Uvnitř jsem Dafné a navenek jsem Carolina. V té postavě je ze mne hrozně moc, jsem úplně stejná. Tvrdohlavá, rozhodná, umíněná až drsná, ale taky sympatická, milá, vtipná, ironická.

Byla Dafné předlohou pro Carolinu nebo spíš Carolina dala vzniknout Dafné?

Carolina: Obojí. Já vždycky říkám, že uvnitř jsem Dafné a navenek jsem Carolina. V té postavě je ze mne hrozně moc, jak z mého života, tak z mého charakteru. Já jsem úplně stejná. Tvrdohlavá, rázná, umíněná, někdy až drsná, ale taky sympatická, milá, vtipná, ironická…

Federico: A hlavně velmi skromná! (smích)

Carolina: Tak mám i nějaké ty horší vlastnosti, jako všichni! Ale jak je vidět i ve filmu, myslím, že jsem opravdu hodně optimistická, jdu do všeho naplno, nebojím se.

Změnil se tedy nějak scénář nebo něco v příběhu poté, co na scénu vstoupila Carolina?

Federico: Všechno nabralo mnohem autentičtější formu. Smysl filmu a příběh sám se ale nezměnil.

V Itálii, stejně jako u nás, byla šedesátá léta zlatým časem filmu, pak možná devadesátky, ale poslední dobou to nějak usnulo. V jakém stavu je vlastně momentálně italská kinematografie?

Federico: Na to se mě pořád někdo ptá a já pořád nemám odpověď. Už proto, že domácí tvorbu vlastně moc nesleduju. A to málo, co vidím, mě nijak zvlášť moc neoslovuje. Ale je složité nějak zařadit nebo hodnotit současné italské filmy, je to jako se vším, nelze zevšeobecňovat. Podle mě je zásadní mít co říct, cítit nutkání se k něčemu vyjádřit. Dost často ale vidím věci, kde tuhle naléhavost sdělení necítím.

Ale přece jen máte třeba Paola Sorrentina, jehož film Velká nádhera získal i Oscara…

Federico: Ovšem, určitě třeba i Matteo Garrone je úžasný filmař. Samozřejmě vznikají skvělé filmy, ale pravdou je, že italská kinematografie jako taková je od osmdesátých let v krizi, pak se vždycky mluví o znovuzrození, pak zase o krizi…

Je to otázka peněz?

Federico: Nemyslím, že by to bylo jen o penězích. Podle mě prostě není tak silná potřeba něco sdělit, jako byla v šedesátých letech anebo jak tomu je v současnosti třeba v Íránu nebo Rumunsku.

Takže je problém ve scénářích?

Federico: Nejenom. Problém je ve všech fázích výroby, od původní myšlenky až po distribuci, což je ten největší a nejkomplikovanější uzel, který všechno blokuje. Není to snad ani krize na úrovni autorů jako spíš systému, který jim vůbec nepomáhá vyrůst. Je spousta tvůrců, kteří natočí i dobrý snímek, ale pak se skrz celou tu mašinérii nedostanou dál. Vždyť mně trvalo deset let, než jsem natočil druhý film!

Vystudoval jste filozofii na Univerzitě ve Florencii, mimo jiné filmovou kritiku – má na autora vliv, když je třeba moc negativní? Jakou recenzi byste napsal na svůj film?

Já to sice studoval, ale v životě jsem nenapsal jedinou recenzi! Nevěděl bych ani odkud začít. A jistě, že se vás to dotkne, i když moje filmy měly vždy dobré hodnocení, Dafné snad nikdo nevytýká vůbec nic. Každopádně mnohem důležitější jsou reakce diváků.

A ty jsou jaké?

Federico: Úžasné. My jezdíme s filmem už několik měsíců, i když já jsem přímo v sále byl jenom jednou…

Carolina: To já chodím vždycky, viděla jsem ten film už minimálně desetkrát! A pořád mě baví. A dojímá. Mně se na rozdíl od Federica líbí dívat se i na sebe.

Většina herců říká, že to nesnáší…

Federico: Nene, Carolina to zbožňuje! Pozoroval jsem ji v Berlíně, kde bylo ohromné kino – a ona koukala pořád jenom na sebe. Vůbec ji nezajímalo, co se děje na druhém konci plátna, vyloženě otáčela hlavu jen za sebou! (smích)

V každém případě musím říct, že z vás čiší opravdu pozitivní energie, předpokládám ale, Carolino, že váš život není jen procházka růžovým parkem...

Jistěže není. Život je těžký. A přinesl mi i složité chvíle. Ale já je vždycky překonala, jsem bojovnice! A to je snad vidět i z filmového plátna. Člověk se nesmí dát, jakkoli je k němu osud nevlídný...

 

Fotografie: KVIFF