Dominika Býmová: Sexuální obtěžování? Herečky u nás o něm nemluví, protože se bojí o své role
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
22.05.2018
Rozhovor

Dominika Býmová: Sexuální obtěžování? Herečky u nás o něm nemluví, protože se bojí o své role

Dominika Býmová: Sexuální obtěžování? Herečky u nás o něm nemluví, protože se bojí o své role
S Dominikou Býmovou – filmovou, seriálovou a divadelní herečkou, jsme se potkaly v Karlíně. Když ke mně přicházela, nemohla jsem z ní spustit oči – energická, pozitivní mladá dáma s nejpůvabnějším úsměvem široko daleko. Jak sama říká – jako správná kozorožka si jde pomalu za svým cílem a její kroky potvrzuje čas. Mluvily jsme spolu o nekonečných seriálech, bulváru, ale třeba i o sexistických režisérech.

S Dominikou Býmovou – filmovou, seriálovou a divadelní herečkou, jsme se potkaly v Karlíně. Když ke mně přicházela, nemohla jsem z ní spustit oči – energická, pozitivní mladá dáma s nejpůvabnějším úsměvem široko daleko. Jak sama říká – jako správná kozorožka si jde pomalu za svým cílem a její kroky potvrzuje čas. Mluvily jsme spolu o nekonečných seriálech, bulváru, ale třeba i o sexistických režisérech.

Dominiko, vás můžou diváci vidět na divadelních prknech i ve filmu. Jste vystudovaná herečka?

Ano. Studovala jsem Činoherní divadlo v Ostravě a potom v Praze. 

A pak jste se přesunula do Prahy?

Je to tak, v Praze jsem deset let na volné noze a hraju všude možně. Zajímavé ale je, že celý život chci dělat činohru a nakonec skončím u muzikálu. (smích) Dělat muzikál byl můj velký sen. Nedovedla jsem si vůbec představit, jak šíleně náročné je skloubit tanec, hru a zpěv. Minulý rok jsem si při zkoušení představení Sestra v akci sáhla na dno svých sil a teď jedu nanovo se Sherlockem Holmesem. Jsem zvědavá, jak to bude divácky úspěšné. Myslím, že Ondra Brzobohatý a Vojta Dyk budou velkými lákadly. (smích)

A co televizní projekty?

Jestli bych si měla vybrat, na co ráda vzpomínám, je to určitě natáčení seriálu Most, který by měla Česká televize odvysílat někdy na podzim. Celé loňské léto jsem tedy strávila v Mostě.

Tak to nevím, jestli vám přeju, nebo ne. (smích) Pocházím z Mostu a často slýchávám, že lidé odtud mají úplně jiné přemýšlení. Jsem zvědavá, jak se Honzovi Prušinovskému podařilo zachytit mosteckou mentalitu.

No, jediné, co můžu říct, je to, že seriál je opravdu výživný a Most je tu vykreslený jako svérázné město. Ale určitě nemůžu dovolit, aby se na to dívala třeba moje babička. Mám tam spoustu sexuálních scén a styděla bych se, kdyby na to koukala moje rodina.

Mluvíte o seriálu Most, roli jste měla i ve filmu Hastrman. Prošla jste ale i seriály jako třeba Ohnivé kuře nebo Ordinace v růžové zahradě. Co myslíte – je nutné, aby mladá herečka takovými seriály prošla?

Nutné to asi není. Ale když nějakou dobu není práce, tak je člověk rád, že dostane tuhle. V Ordinaci jsem hrála asi osm let zpátky a beru to jako mladickou nerozvážnost. (smích) Nechci jít cestou nekonečných seriálů a potom na to navazujících bulvárních článků.

Dá se tomu vůbec vyhnout, když se člověk chce prosadit?

Když je člověk zásadový, tak se tomu vyhne. Nechci posílat do bulváru svoje fotky z dovolené a třeba ani nechci mluvit o druhých lidech. Mně by se také nelíbilo, kdyby o mně mluvil můj přítel. A jsem optimistka, myslím, že i u nás jsou herečky, které nejdou cestou bulváru.

Zažila jste i nějakou nepříjemnou spolupráci?

Zažila.

V čem?

Je mnoho sexistických režisérů, kteří když nedostanou, co žádají, tak dokážou pěkně okořenit zkoušení.

Mám pocit, že o takových zkušenostech herečky, zpěvačky a vlastně nejenom ty, mlčí.

Ti lidé o tom nemluví, protože se bojí o své postavení v tomhle malém rybníčku, ve kterém stejně o nic nejde. Mně třeba zaujal projekt Time´s up amerických hereček, které řekly, že už nebudou snášet sexistické režiséry. Jakmile jsem to já začala hlásat do světa, tak jsem se nesetkala s moc dobrým ohlasem.

Fakt?

Hm. No, tady se o tom prostě nemluví. Ale to samé je třeba s honoráři. Produkce vám nabídne malou částku a když váháte, řeknou vám: „Nechcete? Je deset takových jako jste vy a i zadarmo nám to udělají lidi po škole.“ Ale když se vrátím zpátky k tomu sexismu, zajímalo by mě, kdyby se u nás rozjela kampaň Mee Too, jestli by se někdo ozval. A vlastně z jakékoli profese, odvětví.

Překvapuje mě, že vy jste to tak nahlas a otevřeně řekla...

Víte, už ve škole, když se třeba řešila nějaká nespravedlnost, vznikla skupina, kde se vymýšlelo, co s tím dál. Nespokojenost musela ven. Jenže když došlo na věc, ve výsledku se všichni skryli. Otočila jsem se a zjistila, že jsem sama. Lidé se bojí, že když budou revolucionáři, obrátí se to proti nim.

Ptám se na to, protože jsem sama tohle téma několikrát otevírala v různých diskuzích a překvapila mě zpětná vazba, kterou jsem dostala. Něco ve smyslu – nad čím se pozastavuješ, tohle je standard. Takhle se to prostě dělá.

Ano, u nás je ještě zapotřebí pár let. Možná desítky, než se něco změní.

Nechybí třeba lidem víra? Líbila se mi slova prof. Kouteckého, zakladatele naší dětské onkologie, který v jednom rozhovoru říkal, že hříchy ztratily své hranice a všechno je dobré jen pro účel. Že v desateru je idea, úcta ke stáří i běžné denní hodnoty...

Nemyslím si, že nedělní mše udělá člověka lepším, morálnějším. Ale já se snažím žít podle nějakých zásad. A často mě mrzí, že to třeba někteří moji kolegové se mnou nesdílí. Ale jsou i takoví, kteří ano a za ty jsem moc ráda. 

Čím to je, že se některý herec uchytí a některý ne?

Myslím, že je to souhra několika faktorů – být ve správný čas na správném místě, mít štěstí, charisma, dravost, příležitost setkat se s režisérem, který si pak herce vychová.

Vychová? Myslíte, že to takhle ještě funguje? V zaměstnáních, kterými jsem prošla, jsem spíš měla pocit, že mladá generace chce vytlačit starou a spolupráce spíš nepřichází v úvahu.

Myslím, že některým mladým určitě chybí pokora a úcta ke stáří a zkušenostem. A také chuť dojít do cíle klikatou cestou. Taky bojuju s tím, že se obsazují pořád ti stejní herci. Nevím, jestli české publikum baví chodit pořád do kina na ty samé herce. Ale věřím, že to vyjde a že to jednou budu já, kdo bude obsazený. K tomu je zapotřebí velká vytrvalost, houževnatost, láska a pokora k práci, k umění.

Dominiko, prozraďte, co teď zkoušíte?

Teď zkouším Fausta – je to taková napůl divadelní a napůl koncertní verze. Jsou to výňatky z Fausta doplněné příčnou flétnou. Hrajeme to jen ve dvou lidech s Františkem Kreuzmannem. Zkoušení je náročné, protože je to specifický text, ve verších. Je těžké to dostat do pusy.

Rodina ještě není na pořadu dne?

Přiznám se, že ne. Jsem teď v takovém rychle jedoucím vlaku.

A nemáte strach, že ujede?

Nemám.

A je to dané ještě nějakými nesplněnými ambicemi, sny?

Asi ano. Dlouho jsem pracovala na tom, abych byla tam, kde jsem teď. Musela jsem do toho dát hodně píle a stálo mě to i hodně slz, když to zrovna nešlo. Nechci z toho teď vypadnout, protože potom chci miminku dát maminku, která nelítá po divadlech. Chtěla bych natočit třeba nějakou hezkou pohádku nebo dělat rozhlasové hry. To by bylo úžasné. Něco, na čem pak můžu stavět, až se vrátím z mateřské dovolené.

 

Další užití materiálů city-dog.cz je možné pouze s písemným souhlasem redakce. Více zde.

   Fotografie: Tomáš Rubín pro city-dog.cz