Jsme závislí, na telefon se díváme každých 11 minut, říká odborník na digitální detox
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
21.01.2019
Rozhovor

Jsme závislí, na telefon se díváme každých 11 minut, říká odborník na digitální detox

Jsme závislí, na telefon se díváme každých 11 minut, říká odborník na digitální detox
Známe to všichni. Z reality utíkáme do virtuálního světa a nevíme, kdy přestat. Víme, že nám to neprospívá, a přesto nejsme schopni z něj utéct. Jak poznáme, že jsme otroky digitálních zařízení a jak by měl vypadat digitální detox? I na to nám odpověděl osobní poradce a terapeut Matěj Krejčí, který se tématu závislosti na moderních technologiích věnuje.

Známe to všichni. Z reality utíkáme do virtuálního světa a nevíme, kdy přestat. Víme, že nám to neprospívá, a přesto nejsme schopni z něj utéct. Jak poznáme, že jsme otroky digitálních zařízení a jak by měl vypadat digitální detox? I na to nám odpověděl osobní poradce a terapeut Matěj Krejčí, který se tématu závislosti na moderních technologiích věnuje.

Matěji, jednou z věcí, kterým se věnujete, je digitální detox. Jak jste se k tomu dostal? Co bylo prvním impulzem?

Ten příběh začal už někdy v dětství. Naše rodina nikdy neměla moc peněz a když přicházely počítače, chtěl jsem spíš běhat venku. Pak ale přišly hry, což bylo super a i já začal hrát. Postupně přibývaly další technologie a já si na sobě všímal, že jsem během dne extrémně unavený, měl jsem výkyvy nálady apod. Snažil jsem se pochopit, proč to zažívám a hledal odpověď. Nejdříve mi došlo, že mám nekvalitní spánek. Díky tomu jsem třeba v jednu hodinu byl úplně odepsanej a musel jsem si jít lehnout. Začal jsem si uvědomovat svoji vlastní závislost a začal to řešit. Teď bych rád prohloubil povědomí o digitální závislosti a upozornil na to, že je to větší problém, než si dokážeme přiznat. Když se podíváme, máme léčebny na alkohol, nikotin, gamblerství, ale závislost na internetu a technologiích zatím léčená není. Tuším, že snad jediná země, která určila, že závislost na internetu je nemoc, je Jižní Korea.

Takže si myslíte, že bychom časem mohli mít léčebny pro závislé na technologiích?

Já bych rád něco takového vytvořil. Dokonce v Číně je to takový problém, že tam děti 24 hodin denně hrají internetové hry a mají dospělácké plíny, aby nemusely ani na záchod.

A jak by to v takové léčebně mohlo vypadat?

Klíčové by bylo uvědomovat si a zvědomovat si ty věci. Když cestuju po republice, tak na vesnicích lidé říkají, že jich se to netýká, ale mají mobil na stole, a když jsem ve velkých městech, tak tam říkají, že s tím nemají problém, a přitom neustále koukají do telefonu. Proto jsem se rozhodl jít s kůží na trh a hledat řešení, jak s tím pracovat.

DIGITÁLNÍ TECHNOLOGIE NEJSOU
ŠPATNÝ NÁSTROJ,
ALE MUSÍME SE
S NIMI NAUČIT PRACOVAT.

My v dnešní době ale nemůžeme internet opustit...

Samozřejmě, to nejde. Dnešní člověk pracuje přibližně 16 hodin denně, protože mu mobil neustále posílá zprávy. Přijdete domů, kouknete, jestli vám někdo ještě neposlal pracovní email, jste pod neustálým stresem. Málokdy vypnete. Jste pořád k dispozici. Technologie nejsou úplně špatný nástroj, ale musíme nad nimi přemýšlet a naučit se s nimi pracovat.

Jak poznám, že jsem digitálně závislá?

Nejprve je důležité zjistit, kolik času na tom trávíme. Druhá, a pro mě ještě zásadnější, je, kolikrát za den telefon rozsvítíme. Dále je nutné si uvědomit svoje pocity – jestli mám výkyvy nálad, nemůžu spát, necítím se spokojená, naplněná, nedokážu se soustředit, pozornost udržím krátkou dobu, jsem roztěkaná. Také bychom se měli zaměřit na vztahy – zeptat se sami sebe, kolikrát za týden, měsíc jsme se potkali s lidmi, které máme rádi na osobní rozhovor. Kolikrát za týden jste se někoho dotkli. Měli bychom si všimnout, kde máme telefon, jak často ho používáme, jestli když jsme u večeře nebo s přáteli, tak máme tendence ho vytahovat. Jestli nám záleží spíš na zábavě nebo na tom, jak vypadáme na fotce. Měli bychom si také položit otázku, jestli se umíme nudit. My jsme se to totiž odnaučili. Kdykoli bychom mohli nechat jen tak poletovat myšlenky, potřebujeme je zaměstnávat, protože máme strach být sami se sebou. A tohle všechno jsou indikátory.

Máte pocit, že je v lidské přirozenosti stát se závislým, nebo jsou to DT, které nás tak začaly ovládat?

Je to obojí. Máme k tomu tendence. Chceme vědět co nejvíc a technologie jsou super v tom, že nám to nabízí. Zároveň si musíme uvědomit, že za výrobkem je firma, která chce mít zisk. A ten zisk je z něčeho. Většinou z naší pozornosti. Za tím výrobkem je více než 1000 lidí, kteří každý den přemýšlí, jak nejlépe naši pozornost podlomit. Všechno, co v tom je, je systematicky a smysluplně udělané tak, abychom u toho vydrželi co nejdéle.

Často se teď objevuje pojem digitální demence. O co jde?

Třeba začínáte zjišťovat, že zapomínáte, nedokážete se soustředit, udržet pozornost. Dám vám příklad. Když jdete podle navigace, moc nemyslíte, nekoukáte kolem sebe a jen míříte do cíle. Když vám na konci cesty vezmu mobil s aplikací, častokrát nevíte, kudy zpátky. Protože si nevšímáte detailů. Když půjdete podle mapy, všímáte si víc. Prostě jakmile máte všechno k dispozici, nenutíte mozek se soustředit a pamatovat si, tak leniví.

Myslíte, že by ve školách měly být předměty, které by učily kriticky přemýšlet nad digitálními technologiemi, nad tím, co nám mohou dát, ale i vzít?

Tak jednak si myslím, že ve školách už dávno měl být předmět Kritické myšlení. Vzhledem k tomu, že jsme v informační lavině, kde se kvalita informace hodnotí podle toho, kolik to má lajků, sdílení, jak moc funny nadpis nebo fotku to má, je velká chyba, že tam takový předmět ještě není. Také zavádění technologií do škol by se mělo dělat s rozmyslem a ne kvůli tomu, že je to zrovna „in“ nebo že nějaká firma dala úplatek, aby zrovna její produkt v té které škole byl. My totiž v dnešní době zapomínáme na to, že jakmile se vydá nová technologická věc, je to především byznys. Firma to dělá za účelem zisku, ne aby pomáhala světu. A k tomu by nám pomohlo právě kritické myšlení.

Jak vůbec funguje závislost, jak vzniká?

Máme v hlavě určité hormony, které nás ovládají. Nejčastější je dopamin, což je hormon spokojenosti. Díky tomu technologie fungují tak, jak fungují – stejně jako jídlo apod. Můžeme se stát behaviorálně závislými. Což znamená, že jsme závislí na chování. Na internetu dostáváme zpětnou vazbu, lidé nám dávají lajky, komentáře a my cítíme radost, dopamin se vyplavuje. Pak se v reálu potkáme s člověkem, a ten nám ale neřekne každých deset minut, že nám to sluší. Nedá nám komentář, že tahle myšlenka byla super. A my jsme z toho frustrovaní. A co uděláme? Radši jdeme do virtuálního světa. A pak je otázka, proč od toho lidi neutečou. Něco vám ukážu...

Máme desetikorunu. Na jedné straně je katedrála, na druhé lev. Když padne katedrála, dáte mi 20 000 Kč. Když padne lev, já dám vám 20 000 korun. Půjdete se mnou do téhle hry?

Pravděpodobně ne. Jenom 3 % lidí by do téhle hry šlo, přestože je to jedna z nejférovějších her. Je to 50 na 50. Jenže my více hodnotíme ztrátu než zisk. Pro nás je pocit ztráty daleko hodnotnější než pocit zisku. A podobně je to i s těmi technologiemi. Když by lidé měli přemýšlet nad tím, jestli DT opustit nebo je začít používat trochu chytřeji, tak spíše budou uvažovat nad tím, co ztratí.

Když se nezačneme zabývat digitálním detoxem, kam to povede?

Rozšíří se závislost. Dřív nebo později se to stejně začne řešit, protože lidé v zaměstnání nebudou schopni udržet pozornost. Budou se muset začít stanovovat nějaká pravidla podobně jako s kouřením.

Jak digitální detox probíhá?

Je dobré si to nejdříve uvědomit. Stáhnout si třeba nějaké nástroje, abychom věděli, kolik času denně na telefonu trávíme a kolikrát za den ho rozsvítíme. Je nutné si to prostředí vytvořit. Třeba když sedím u stolu a jím, tak u sebe nemít telefon, to samé když jsem s přáteli, s partnerem. Doma si můžete určit místo, kde bude telefon ležet jako pevná linka. Také je dobré naučit se odpojení. Stanovit si, že hodinu denně nebudu na technologiích. Takové ty jednodenní detoxy jsou fajn na zjištění, že jsem závislý. Zároveň jsou ale nebezpečné, protože jakmile si nepřipravíte prostředí, budete na tom závislí ještě víc. Na den se odpojíte, vydržíte to, ale pak když se do toho vrátíte, bude tam tolik emailů a zpráv, že si příště řeknete, že vám to za to nestojí. Když upozorníte své přátele a kolegy na to, že jedete na dovolenou, nebudete tam odpovídat a hned po návratu všechny zprávy smažete, je to super. Zároveň je dobré si tu technologii nahrazovat něčím jiným. Třeba najít si jinou činnost a věnovat se koníčkům.

 

   Fotografie: Anežka Svobodová pro city-dog.cz