Už dělám věci jenom pro radost, říká Jaroslav Dušek
City-Dog.cz | pražský žurnál
5
12.03.2019
Rozhovor

Už dělám věci jenom pro radost, říká Jaroslav Dušek

Už dělám věci jenom pro radost, říká Jaroslav Dušek
Hlášku o nabídce kvalitního sexu z kultovních Pelíšků mu už asi nikdo neodpáře, herec Jaroslav Dušek je však známý i svým duchovním hledačstvím a zkoušením nových věcí. Chodí bos, případně po žhavých uhlících, nepolyká žádné léky, postí se a podobně. Je tak trochu podivín, ale především bezedná studna nápadů. Má svůj svět, ale nahlédnout do něj je radost. Ještěže má chuť se s námi o něj dělit – třeba v Divadle Na Jezerce prostřednictvím představení Sláva strojů a měst.

Hlášku o nabídce kvalitního sexu z kultovních Pelíšků mu už asi nikdo neodpáře, herec Jaroslav Dušek je však známý i svým duchovním hledačstvím a zkoušením nových věcí. Chodí bos, případně po žhavých uhlících, nepolyká žádné léky, postí se a podobně. Je tak trochu podivín, ale především bezedná studna nápadů. Má svůj svět, ale nahlédnout do něj je radost. Ještěže má chuť se s námi o něj dělit – třeba v Divadle Na Jezerce prostřednictvím představení Sláva strojů a měst.

Co vás tak zaujalo na příběhu starém téměř sto let?

Sláva strojů a měst je o výzvědné návštěvě dvou amerických inženýrů a německého redaktora u českého včelaře. Původně je to kniha Jaromíra Rašína, synovce prvorepublikového ministra zastřeleného při atentátu v lednu 1923, dostal jsem ji od jednoho diváka asi před sedmi lety. Je psaná ve 20. letech minulého století, ale místy je aktuální, až skoro mrazí. Občas jsem z ní po večerech předčítal, mezitím jsem si dokonce sám pořídil včely, protože mě začaly víc a víc zajímat. A pak se mě principál Divadla Na Jezerce Honza Hrušínský zeptal, jestli nenastal čas na novou hru, když Manželské vraždění tam hrajeme s Natašou Burger už třináct let. Hned mi blesklo hlavou udělat tohle.

Proč právě Jezerka?

Tady se hraje moc hezky už z toho důvodu, že tohle divadlo není nijak velké, je tak akorát, takže se tu dá hrát komorně, jemně. Je tu dobrá akustika, příjemní diváci, a teď se daří, pokud to tak sleduju, že jich je i hodně. Je fajn, že to funguje. Navíc tohle divadlo má výhodu, že je v parku.

To při hraní vnímáte?

No když chodíte na zkoušky, tak nezalézáte pod zem, do žádné nory. A to je ohromně příjemný.

Pro mne je život jakási spleť desítek a stovek různých inspirací, setkání.

Má prostor divadla vliv na zkoušení, speciálně při improvizaci? Vznikla by stejná věc, kdybyste ji hráli jinde, třeba ve velkém divadle?

Taky by tam samozřejmě něco vzniklo. Ale my jsme se rozhodli pro tohle divadlo, jelikož vyhovovalo našim záměrům. Aby například lidi viděli, co Petr Nikl dělá na stínidle, potřebujeme mít hlediště určité velikosti, on to do tohoto sálu už přímo koncipoval. My jsme ale od začátku připravovali hru pro Jezerku, takže jsme nijak nemudrovali nad tím, jak by to vypadalo jinde. Prostě to, co nám umožňuje tohle divadlo, se snažíme uvést do chodu a použít.

Trio aktérů – vy, výtvarník Petr Nikl a performer Ondřej Smeykal – vzniklo jak?

My se známe už velmi dlouho. S Petrem Niklem možná už nějakých čtyřicet let, ze seminářů Ivana Vyskočila. Dělali jsme spolu Operu La Serra v divadle Archa, on scénu a kostýmy, já psal libreto spolu s Michalem Víchem. Pak jsme dělali i nějaké improvizace, občas s námi hrává s Divadlem Vizita, míváme nějaké společné večery o Austrálii a aboridžincích právě i s Ondrou Smeykalem. S tím se známe tak deset let, seznámil nás Bořek Šípek na jedné akci v Arzenalu. Tehdy tam Ondra hrál na didgeridoo a já jím byl fascinovaný. Pak jsme dělali vystoupení i s Bořkem, myslím, že to bylo jedno z jeho posledních, na Sázavě v Huti František. V Českém rozhlase z toho existuje záznam. To bylo moc hezký.

Sláva strojů a měst je hodně o improvizaci, to je vaše doména – vaše Divadlo Vizita se dokonce věnuje výhradně improvizačním představením – je pro vás lehčí tohle anebo pevný scénář?

To jsou úvahy, které nedávají žádný smysl. Lehčí, těžší. V čem? Jsou to úplně jiné disciplíny. To je jako kdybyste se krasobruslaře ptala, jestli je těžší volná jízda nebo povinné cviky. Prostě někdo řekne, že jeho doménou je volná jízda, druhý zase, že při ní se tak trochu bojí, ale ty povinné cviky mu dávají nějakou jistotu, mají řád. Já to prostě dělám proto, že je to můj přirozený způsob vyjadřování. Když hrajete secvičené divadlo, kde vystupuje hodně lidí, musíte to hrát tak, jako jste to nacvičili, protože byste se tam jinak jeden druhému pletli. Pokud chcete improvizovat, je lepší, když je na jevišti míň lidí.

Trio je tak akorát?

My tři máme v tomhle představení výhodu, že každý zastáváme jiný svět. Já se držím textu, improvizuju vlastně jenom v nějakých rytmických sekcích, když třeba vracíme text a něco opakujeme; děláme takové voice bandové opakovačky a všichni tři třeba něco vykřikujeme. Tak tam se samozřejmě může stát, že to budeme nějak variovat. Ale jinak já text nechávám tak, jak je, nezasahuju do něj. Nechci do něj vstupovat jako já, Jarda Dušek, nějak ho měnit nebo překrucovat. Ne. Text je prostě od Jaromíra Rašína, akorát je zkrácený, aby z toho vzešel nějaký přijatelný čas pro divadelní představení.

Sestava pro tuhle hru asi nebyla náhoda?

Ne, naopak jsme si vysloveně řekli, že by to chtělo zahrát si spolu nějaké představení, protože já už dělám věci jen pro radost. Takže jsme si chtěli udělat radost navzájem.

Čím jiným si děláte radost?

Hraju Čtyři dohody, Pátou dohodu, Duše K na Kampě, Malé Vizity, S Divadlem Vizita hrajeme v Arše, v Divadle Na Jezerce hraju hru Manželské vraždění. Kromě toho jezdíme po celé republice, hlavně hrajeme Dohody, o to je asi největší zájem.

A kromě práce? To včelaření?

Ano, včely. Ale taky samozřejmě vnoučata, mám jich pět, nejmenšímu je ani ne rok a půl.

A co film nebo televize?

To momentálně není moc na pořadu dne, i když jeden film je pořád na obzoru, ale chystá se už asi dva roky, takže nevím. Doma mám ale zrovna scénář od mladého režiséra, který chystá film podle knihy Jáchyma Topola Citlivý člověk, ten teď čtu a uvidíme, jestli se na něčem domluvíme. Nabídek mám vlastně celkem dost, jenže to často u mne zahyne na tom, že nemám čas, přicházejí pozdě. Když mi řeknou, že se začíná točit za dva nebo tři týdny, to nejde. Já mám diář už teď plný až do června, července. Půl roku dopředu mám prostě plno. A nechci natáčet a při tom hrát divadlo.

To už pak z toto mizí ta radost, že?

Je to takový divný, nemám to rád. Já potřebuju vědět, kdy se bude natáčet, s dostatečným předstihem. To si udělám volno a nic jiného nedělám.

Zmínil jste Čtyři dohody, toto představení na motivy díla Dona Miguela Ruize o moudrosti starých Toltéků hrajete už od roku 2004 – stojí tahle kniha i za změnami ve vašem životním stylu?

Souvislost to sice má, ale jedno přišlo s druhým, To není tak, že by právě tahle kniha přímo něco způsobila. Inspiruje mě spousta věcí, nejen Čtyři dohody. Ty jsou samozřejmě silné, spíš tedy ten celý toltécký, indiánský domorodý pohled, ten mě inspiruje a zajímá neustále. Samozřejmě vám to vnáší do života určité prvky, úvahy, které pak víc zesilujete, přemýšlíte o nich. Někomu to přijde jako experimentování, ale já nezkouším nové věci, naopak vracím se k těm, které tu už byly. Pro mě je život jakási spleť desítek, stovek různých inspirací, setkání, z toho se vytváří právě to cosi, čemu říkáme život. Takže Čtyři dohody jistě v mém životě význam mají, když je hraju patnáct let, asi ke mně nějakým způsobem něco z toho promlouvá. Ale jsou tu i Duše K, kde se potkávám s mnoha hloubavými a bádavými lidmi, to je ohromné množství inspirace. A taky spousta jiných věcí, které si čtu, a o nichž žádná představení nedělám, a jen si tak o tom mudruju.

 

   Fotografie: Archiv Divadla Na Jezerce