Pořád jsem ten malej kluk, co si hraje s autama, říká herec David Suchařípa
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
26.06.2019
Rozhovor

Pořád jsem ten malej kluk, co si hraje s autama, říká herec David Suchařípa

Pořád jsem ten malej kluk, co si hraje s autama, říká herec David Suchařípa
Herectví mu prý bylo předurčené, ale bez sportu si doteď svůj život nedokáže představit. Při rallye zažívá přemíru adrenalinu, ale bojí se úplně jiných věcí. Rád lidi rozesmívá, i když je to těžší, než je rozplakat. Právě teď zkouší novou hru, která bude mít premiéru koncem června. Řeč je o herci Davidu Suchařípovi.

Herectví mu prý bylo předurčené, ale bez sportu si doteď svůj život nedokáže představit. Při rallye zažívá přemíru adrenalinu, ale bojí se úplně jiných věcí. Rád lidi rozesmívá, i když je to těžší, než je rozplakat. Právě teď zkouší novou hru, která bude mít premiéru koncem června. Řeč je o herci Davidu Suchařípovi.

Chtěl jste být hercem už od dětství?

Já si myslím, že jsem to měl předurčený. Nikdy jsem nebyl moc pilným studentem. Teď ale zrovna zkouším s Petrem Čtvrtníčkem, se kterým se známe od přijímacích zkoušek na konzervatoř. To je člověk, který vždycky věděl, že chce dělat showbyznys, šel si za tím a opravdu ho dělá. Ještě ke všemu ho dělá strašně dobře a já si ho za to neskutečně vážím. Já jsem herectví nikdy nevěnoval ani desetinu času, co on. Hrál jsem fotbal a škola mě zase tolik nebavila. Po revoluci jsem odjel do Německa mýt auta a vůbec jsem nevěděl, jestli je moje herecká kariéra uskutečnitelná. Naplno jsem si to uvědomil, až když jsem začal hrát v divadle v Hradci Králové. Představení byla vyprodaná, lidé se těšili na premiéry. To byl první impulz, že asi dělám to, co mám. Teď v posledních letech zažívám podobné pocity v divadle Kalich.

Proč právě tady?

Je tu skvělý tým lidí. Cítím ze všech stran velký zájem o to, aby vše fungovalo, jak má. A když říkám ze všech stran, tak tím myslím lidi od vedení, přes herce až po divadelní techniky. Nemám teď žádný důvod, proč bych měl být Kalichu nevěrný.

S Janou Paulovou jste na jevišti skvěle sehraná dvojice. Jak se vám s ní pracovalo jako s režisérkou při přípravách hry Lady Oskar?

Velmi dobře. Myslím, že je to na výsledku hodně znát. Kromě toho, že je Jana vynikající herečka, jsem po letech zjistil, že je také výborná režisérka.

Máte sám radši komedie nebo tragédie?

To se nedá říct. Je pro mě důležité několik faktorů - co je to za hru, kdo za ní stojí, jaký je její účel atd. Víc mě baví, když se lidé smějou, než když pláčou. Na druhou stranu je mnohem těžší diváky rozesmát, než je rozplakat. Ale teď jsem asi víc naladěný na komedie.

Ve svém repertoáru máte spoustu Shakespearových her. Oblíbil jste si některou jeho postavu více než ostatní?

U Shakespeara se mi vždycky líbilo, že nepsal jen tragédie, ale i hodně komedií a mistrně dokázal legraci dostat i do vážných her. Osobně mám rád Krále Leara. Z klasických postav je pro mě ale zásadní Rostandův Cyrano z Bergeracu.

Proč právě Cyrano?

Cyrano je člověk, který nese určité životní zásady, řídí se morálním kodexem, který se mi líbí, a který v dnešní době napříč společností bohužel chybí. Pravda, láska, přátelství, čest - to je hlavní poselství hry. Kdyby se každý řídil Cyranovými pravidly, tak by se dalo celkem pohodlně a dobře žít.

Ví se o vás, že jste nadšený sportovec. Máte další koníčky?

V mládí jsem miloval fotbal, ale teď už dávám přednost jiným dvěma sportům. Golfu a rallye. Ten první je pro mě koníčkem a rallye se už několik let věnuju na úrovni mistrovství republiky. Rallye je sport, který se na té nejvyšší úrovni ještě dá zvládat. Je to sport, u kterého nemusím běhat na čas, ale ovládám stroj a to, jak dobře nebo špatně, mi ukáže časomíra.

Adrenalin má ve vašem životě nejspíš důležité místo…

V autě vám adrenalin pomáhá zbavit se strachu. Je pravda, že v rallye je ho až přemíra, ale on se často dostaví i v tom golfu. Asi se to dá těžko představit, když vidíte skupinu golfistů, kteří se „prochází“ po hřišti, ale ona to za prvé není taková pohoda, jak to na první pohled může vypadat, a za druhé, když trefíte ránu dobře a míček letí tam, kam má, tak se adrenalin dostavuje také, ale spíš v podobě lehké euforie.

Při závodění strach nemáte. Dostavuje se u vás v nějakých jiných situacích?

Jestli mám z něčeho strach, tak je to z lidské blbosti. S tím možná trošku souvisí i strach o osud naší země. Jinak jsem v životě spíš optimista, takže věřím, že se naše současná politická situace vyřeší. Věřím, že nám přestanou vládnout komunisti a estébáci. Další z mých strachů je nejspíš ten o osud naší planety kvůli tomu, jak se k ní my lidé chováme.

Kdy naopak zažíváte pocit bezstarostné spokojenosti?

Většinou to bývá ve společnosti mého psa. (smích) Ten mě umí velice rychle přesvědčit, že je život parádní. Jinak je to ve chvílích, které jsou lehce požitkářské - s dobrým jídlem, pitím, se svou ženou. Skvěle se cítím při rallye a celkově při sportu, kdy se vyplavují endorfiny. Proto to nejspíš dělám.

Vy nejspíš neodpočíváte někde na lehátku u bazénu, ne?

Ačkoliv jsem hodně aktivní člověk, tak mám oblíbené místo na Korsice, kam se zase letos chystáme. Tady z obytného vozu vyndám křeslo, sednu si, koukám na moře a vydržím to celý den - s dobrým jídlem a s lahví bílého korsického vína. Takže to taky občas zvládnu. (smích) Ale jinak moje dovolená není o válení na pláži, tohle moc neumím.

Přemýšlel jste někdy o životě jinde než v České republice?

Určitě ano. Nemám žádnou vysněnou zemi, tou je a vždycky bude Česká republika. Je to překrásná země a ve chvíli, kdy ji povedou poctiví a slušní lidé, kteří mají opravdu zájem na tom, aby vzkvétala, tak to bude jedno z nejkrásnějších míst na světě. Máme tu hory, řeky, spoustu rybníků. Samozřejmě moje úvahy o životě v jiné zemi sahají do doby před rokem 1989, ale tenkrát jsem neměl, jak se na Západ dostat. Teď bych si ale dokázal představit procestovat nejrůznější kouty světa, kde bych zůstal delší dobu a žil tam jako místní, ne jako turista. Jsem strašně rád, že žijeme v době, kdy takovéhle možnosti máme.

Česká republika je překrásná země. ve chvíli, kdy ji povedou poctiví a slušní lidé, tak to bude jedno z nejkrásnějších míst na světě.

Kdo je pro Vás v životě inspirací?

Musím říct, že to byli oba dva moji rodiče. Naučili mě ctít stejné hodnoty, jako měl právě Cyrano. Těžko se to vysvětluje, proč někoho berete jako svůj vzor. Já celý život říkám takovou věc: Když jdete po schodech nahoru, tak si všímejte těch, co jdou dolů a slušně je pozdravte, protože za chvíli tudy půjdete taky. (smích) Život se pohybuje v sinusoidách.

Jaký jste měl s rodiči vztah?

Bezvadný. Nikdy jsem nevedl proti rodičům žádné revolty. Od mého narození do konce jejich života byli moji nejlepší kamarádi. Vždycky se o mě starali a chtěli pro mě to nejlepší. Rád jsem s nimi trávil čas. Možná, že díky kolektivnímu sportu, ve kterém jsem se v době dospívání pohyboval, nepřišlo žádné zásadní období vzdoru. Se sportem byla spojená různá pravidla a pořádek. Pravda ale je, že když jsem si ve 12 letech zapálil cigaretu, tak jsem za to popravenej nebyl a táta to spíš pobaveně vyprávěl v divadle.

Celý život žijete v Praze. Co na ní máte nejradši?

Praha je metropole na dlani. Pro mě má neskutečného genia loci. Je to krásné historické město, které jen tak nemá obdoby. Je tady spousta kultury i míst na vyžití. Mně se tady žije moc hezky.

Kromě divadla jste jednu dobu také hrál ve vlastní kapele…

Ano, hráli jsme vlastní písničky, ale Libor Petrů nám dělal naše texty třeba i na hity Boba Marleyho. Ve výsledku z toho byl takový reggae rock. Byla to sranda a dělali jsme to vyloženě proto, že nás to bavilo. Jednou jsme dokonce hráli na předávání cen Fotbalista roku, ale moje pěvecké nebo spíš hudební ambice nikdy nebyly tak velké. Rozhodně jsme nebyli kapela, která by vyprodala Lucernu nebo Strahov. (smích)

Jste povahou spíš pohodář nebo cholerik?

Já jsem klidnej cholerik. Dřív mě hodně věcí dokázalo rychle vytočit a řešil jsem to občas dost extrovertně, ale teď už jsem se naučil nestartovat na první dobu. Ve skutečnosti jsem dlouho v klidu, ale když přeteče můj pohár trpělivosti, tak umím být hodně nepříjemnej. Už se ale neperu. (smích) Z toho jsem naštěstí vyrostl, ale jinak jsem pořád ten malej kluk, co si hraje s autama, akorát už mají motor.

Je někdo, s kým byste nešel na kafe?

Říká se „nikdy neříkej nikdy“ a „nic není černobílé“, ale jsem přesvědčený, že bych nikdy nešel na kafe s naším prezidentem. Nebo třeba s Adolfem Hitlerem - s tím by ale šel na kafe málokdo. S Putinem bych si taky neměl co říct. Obecně spíš přemýšlím o lidech, se kterými bych na kafe šel. Rád bych na něj zašel s Václavem Havlem, s Dalajlámou bych ho taky neodmítl. (smích) Zašel bych na něj klidně i s někým, kdo zrovna nemá stejný názor na věc jako já, ale dá se s ním o tom mluvit. Třeba s biskupem Malým, ačkoliv křesťanská víra zrovna není ta moje.

Myslíte si, že by každý člověk měl vědět víc o svém původu?

Jednoznačně. K narozeninám jsem dostal rodokmen naší rodiny sahající až do dob 17. století. Dokonce jsem se díky golfu seznámil s rodinou ze strany tátovy maminky, což jsou Pužejovi. Vyhledal mě můj bratranec a já jsem konečně zjistil, po kom mám to nadání pro fotbal. V jejich rodině totiž byl známý fotbalista, který hrál za Viktorii Plzeň. Znát své kořeny je strašně obohacující.

Pracujete teď na nějaké nové hře?

Právě teď zkoušíme komedii Láska v přímém přenosu, která bude mít premiéru 24. června v rámci Hvězdného léta, což je letní scéna divadla Kalich. Na jevišti se nás bude 5 herců střídat o 15 postav, takže si během jednoho večera zahraju tatínka od rodiny, stárnoucího rockera a stěhováka. Všechny postavy jsou propojené a zároveň nejsou. Nebudu víc prozrazovat, přijďte se podívat sami. (smích)

 

Fotografie: Anežka Svobodová pro city-dog.cz.