Žijeme životy druhých, ale málokdy se podíváme na sebe, říká herec David Matásek
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
22.12.2018
Rozhovor

Žijeme životy druhých, ale málokdy se podíváme na sebe, říká herec David Matásek

Žijeme životy druhých, ale málokdy se podíváme na sebe, říká herec David Matásek
S hercem Davidem Matáskem jsme se potkali v žižkovské kavárně My Coffee Story. Rozhovoru s ním jsem se trochu obávala, protože jsem vždycky měla pocit, že je to člověk, který se s ničím a nikým nepáře. Naproti mě se ale posadil muž, který o sobě, svých vztazích i práci přemýšlel do hloubky. Mířil slovy přesně, a to mám ráda. Mluvili jsme otevřeně – o divadle, cestování i osobních krizích... 

S hercem Davidem Matáskem jsme se potkali v žižkovské kavárně My Coffee Story. Rozhovoru s ním jsem se trochu obávala, protože jsem vždycky měla pocit, že je to člověk, který se s ničím a nikým nepáře. Naproti mě se ale posadil muž, který o sobě, svých vztazích i práci přemýšlel do hloubky. Mířil slovy přesně, a to mám ráda. Mluvili jsme otevřeně – o divadle, cestování i osobních krizích... 

Davide, potkáváme se po premiéře Návštěvy, jaké jsou dojmy?

Dobré.

Byl jsi spokojený?

Spokojený není dobré slovo. Představení je živý tvar a bude se vyvíjet až do derniéry. Ale mám pocit, že to má smysl. Někdy se stane, že jsme pohlceni zkušebním procesem a nejsme schopni se na to podívat s odstupem. Pak přijdou diváci a mě zachvátí obavy, že to přece nemůže nikoho zajímat nebo že to nemůže nikdo pochopit...

A myslíš, že diváci Návštěvu pochopili?

Myslím, že tohle není třeba pochopit. Na tohle představení má člověk přijít s otevřeným srdcem a hlavou. A jen to na sebe nechat působit podobně jako abstraktní obraz.

Kdo je podle tebe v dnešní době divák Národního divadla?

Na to je těžké odpovědět – tím, že jsme ve třech budovách a jsme tři rozdílné dramaturgické linie, myslím, že je to hodně rozptýlené. Někdy se nám vyčítá, že nemyslíme na průměrného diváka „rodinného typu“. My ale hrajeme i představení, kam se dá přijít s dětmi a člověk si u nich může odpočinout. Divadlo podle mě ale takové být nemá. Nemá se tam chodit odpočívat, přikrýt se textem a zdřímnout si. Divadlo má do lidí posílat impulzy, aby měli o čem přemýšlet.

Býváš před premiérami ještě někdy nervózní?

Někdy ano, když to vzniká nějak klopotně a nejsem o tom úplně přesvědčený.

Zaujalo mě, když jsi někde říkal, že jsi plachý. Jak to jde dohromady s herectvím? Není plachý herec oxymóron?

Je to jednoduché. Herectví osvobozuje v tom, že jsi tam za někoho jiného. Pro mě je třeba hrozná představa, že bych měl něco jako já – David Matásek – moderovat. Mám strach, že něco udělám špatně nebo že se zesměšním, a přitom mi nevadí se na jevišti pomalu válet v blátě.

Skrze postavy, které hraješ, se dá asi hodně odžít...

Ano. Na tohle je to povolání dobré. Je to taková trochu terapie, jak se zbavit plachosti, jak se trochu otevřít. Člověk si může zkusit prožít nějaké životní situace a pocítit věci, na které by jinak neměl odvahu. A to se samozřejmě dá i na terapii jako takové. Já jsem si třeba až do padesáti let myslel, že k psychologovi chodí lidé, kteří jsou nějak nemocní. Ale tak to není. My tu sebereflexi hodně podceňujeme. Tím, že jsme přestali chodit do kostela, jsme přestali mluvit sami se sebou. Nemáme žádné zrcátko a neumíme se na sebe podívat s odstupem. 

Myslíš, že nám chybí chození do kostela?

Ano. Jak říkám – chybí nám sebereflexe. Žijeme životy druhých lidí, hodně o nich mluvíme, ale málokdy se dokážeme podívat sami na sebe. Člověk by měl vědět, že jeho životní cesta bude mít konec, že jeho růst má strop. To si lidé často nejsou ochotni přiznat.

Na nějaké fotce jsem si všimla, žes měl na sobě tričko s nápisem – „prostě, strašně, jakoby“. Vadí ti tahle plevelná slova?

Protože často pracujeme s jazykem, tak hodně poslouchám lidi. Obecně mi vadí, že jazyk chudne. Nechci působit jako nějaký obrozenec, ale mám pocit, že si dnes lidé vystačí s patnácti slovy a těmi vyjádří, co potřebují. Proto je v tomhle dobrý třeba rap nebo slam poetry. Nutí hrát si s řečí.

Když teď mluvíš o slovní zásobě... Ještě je pro vás pořád v divadle postrachem paní profesorka Palková?

Je. (smích) Ona je božská, mám ji moc rád. Představení nám častokrát zachránila. Stačily její poznámky – o tom, kam dát důraz, kam ho nedat, jak co říct apod. A hned to vyznělo jinak.

Vzdálíme se divadlu a sedneme na motorku... O tobě se ví, že miluješ Vespy. Proč zrovna tyto skútry?

Protože to je stylovka. Já jsem v tomhle asi trochu snob. Všechny ostatní skútry mi přijdou ošklivý, takový spacy, a to ne že bych science fiction neměl rád, naopak.

Skrze roli Člověk může prožít věci, na které by jinak neměl odvahu.

A taky je asi pohodlnější než kolo, na kterém jsi dlouhé roky jezdil po Praze, viď?

Praha je hodně členitá, takže to na kolo úplně není. A navíc to začalo být komplikované v tom, že když člověk přijede na zkoušku, nejdřív se musí osprchovat apod. Na skútru je to v pohodě. Člověk není takový lúzr jako cyklista, protože cyklistu nebere nikdo vážně. Ani chodci.

Na Vespách jezdíte i delší tripy. Byli jste letos někde?

Jezdíme, je to úžasné čištění hlavy. Letos jsme nikde nebyli, protože náš syn Toník je ještě malý. Ale byli jsme s Evičkou čtyři dny v Berlíně a tam jsme si Vespy půjčili.

Lidé cestují z různých důvodů, někteří za poznáním, někteří to mají jako útěk od běžného života. Jak je to u tebe?

Cestování mi dává možnost vypadnout z toho každodenního koloběhu.... A mám rád i cestování s dětmi. Jestli se někdo vymlouvá na to, že s dětmi se nedá cestovat, je to hloupost. Program se samozřejmě musí přizpůsobit, ale i tak to jde.

Kam nejradši cestuješ?

Mám hodně rád jih – Itálii. Blbé je, že máme divadelní prázdniny v létě a v létě je tam vedro. A já vedro nesnáším. Když se tam dá jet i jindy než v létě, jedeme tam. Pak mám rád Slovinsko. Kdyby mi někdo řekl, že nesmím bydlet v České republice a můžu bydlet kdekoli jinde na světě, vyberu si Slovinsko. Je to nádherná země.

V nějakém rozhovoru jsi také mluvil o krizi mužství a o patriarchátu. Pověz mi k tomu víc...

Patriarchální model rodiny mě svým způsobem přitahuje. Vyrostl jsem v něm. Zkrátka mám dojem, že když je to dobře nastavené, tak by ti muži měli by vzít odpovědnost na sebe. To znamená – vědět, kdy je potřeba říct: teď se jde doleva. Takové to – „možná by se jako mohlo jít doleva, já úplně nevím“ – to ne... Muž by měl rozhodnout a žena to přijmout.

Kdy jsi k tomuhle dospěl?

Těžko říct. Doma mi to vadilo. Viděl jsem, že máma něco chtěla říct a nemohla. Až tam si myslím, že by to dojít nemělo. Nejsem konzervativní, jen si myslím, že by měly být patrné ty role. Ženy o své role nepřišly. Ale muži? Jak se má muž cítit jako muž, když stojí celý den u kopírky a vdechuje vůni toneru?

A co říkáš na #MeToo?

K tomu celému bych řekl tohle – myslím, že by se muž k ženě měl chovat tak, jak by si přál, aby se muž choval k jeho dceři.

Na závěr mi nedá, abych se nezeptala na jednu věc. Snažím se nemít předsudky a očekávání, přesto bych řekla, že David Matásek bude dělat všechno, jen ne cvičit jógu. (smích) Jak ses k tomu dostal?

Já jsem se o tom vlastně dozvěděl úplnou náhodou, a to v době, kdy jsem procházel nějakou osobní krizí. Musel jsem nějaké věci změnit. Přestal jsem chodit do posilovny a začal s jógou. Hodně mě to chytlo. Že pomáhá tělu, s tím jsem byl srozuměný, ale že pomáhá hlavě, to jsem nevěděl. A to nejsem žádný ezodědek, spíš se takovým věcem vysmívám. Je ale pravda, že mi trvalo asi půl roku, než jsem na konci lekce dokázal říct Namasté. Protože kluk ze Žižkova přece nebude říkat Namasté. Dneska to ze mě vyjede, ani nevím jak...

 

   Fotografie: Tomáš Rubín pro city-dog.cz