Google o vás ví všechno. Zná i vaši milenku.
City-Dog.cz | pražský žurnál
4
21.05.2019
Rozhovor

Google o vás ví všechno. Zná i vaši milenku.

Google o vás ví všechno. Zná i vaši milenku.
Mnoho z nás si někdy v životě položilo otázku, co vše o nás internetové vyhledávače nebo sociální sítě vědí. Pravda je, že je to nejspíš horší, než jsme si uměli představit. „Google a spol. dnes o nás umí zjistit více, než před pár desítkami let dokázaly tajné služby,“ říká počítačový odborník Pavel Petrman, který se otázkou soukromí na síti dlouhodobě zabývá.

Mnoho z nás si někdy v životě položilo otázku, co vše o nás internetové vyhledávače nebo sociální sítě vědí. Pravda je, že je to nejspíš horší, než jsme si uměli představit. „Google a spol. dnes o nás umí zjistit více, než před pár desítkami let dokázaly tajné služby,“ říká počítačový odborník Pavel Petrman, který se otázkou soukromí na síti dlouhodobě zabývá.

Většina lidí se o počítačovou bezpečnost nezajímá a soukromí na síti příliš neřeší. Proč bychom se tím vůbec měli zabývat?

Dbát o počítačovou bezpečnost už jsme se naučili, na svoje osobní data ještě pozor dávat neumíme. Většinou je, možná překvapivě, vyměňujeme právě za tu bezpečnost. Apple nebo Google mi nabízí, že všechno vyřeší a já o svoje fotky a maily nepřijdu, a taky to dodrží. Neplatíme za to penězi, ale právě tím, že ti poskytovatelé pohodlí a bezpečí mají k dispozici naše kompletní soukromí. A proč bychom se tím měli zabývat, to se těžko vysvětluje bez malování čerta na zeď. Stejně jako všechny fantastické zlepšováky v historii, i placení soukromím má svoje úskalí, a ta úskalí jako společnost pochopíme, zase až když přijde opravdu velký průšvih – jako pokaždé předtím.

Pokud něco dostáváš a neplatíš za to, tak jsi to zboží ty.

Takže chceš říct, že představa, že Google, Facebook a všechny tyhle vymoženosti jsou zdarma, je úplně naivní. Platíme jim svým soukromím.

Pokud něco dostáváš a neplatíš za to, tak jsi to zboží ty. Samozřejmě, že někdo za to platí penězi, jak by jinak Google a Facebook, firmy, které dělají reklamu založenou na osobních datech, tak zbohatly? To, čemu eufemicky říkají „uživatelé“, tedy my, jsme Jeníčkové v perníkové chaloupce, máme pohodlí, teplo a dostáváme sladké perníčky. Ty firmy prodávají naše soukromí svým zákazníkům a nám za to dávají  fantastické služby a posouvají vývoj technologií velkou silou kupředu výtečným směrem. Toho dobrého je spousta, ale čistě logicky – auto, vysavač nebo klavír nám nikdo zadarmo nedá. I u mobilů to před dvaceti lety vypadalo pohádkově – mobil za korunu, jen podepsat. Dneska máme gigabajtové úložiště zadarmo, systém a appky do mobilu zadarmo, windows zadarmo. Ale zrovna v tomhle případě jsme nějak pozapomněli, že zadarmo není nic.

Dobře, prodáváme tedy sami sebe. Ale někomu to třeba nevadí.

Nejbolavější je pro mě fakt, že „neprodáváme“ jen sebe, ale čím dál častěji i lidi kolem nás, hlavně rodinu a přátele. Běžný uživatel nemá šanci přijít na to, že se to děje, a když už to někdo ví, stejně nad tím mávne rukou. Přitom nikdo by v hospodě u piva nevybíral kamarádům z kapes pětikoruny, aby si sám nemusel platit pivo. Ale se smartphonem v kapse a Alexou na stolku v obýváku dělají přesně to. Je to samozřejmě dvousečné, protože na detailní znalosti soukromí spřízněných lidí se dá velmi dobře postavit skvělý bezpečnostní model. Třeba Michal se snaží přihlásit do Gmailu z nějakého divného místa, ale koukám, že je tam s kamarádama, takže to nejspíš opravdu bude on. Je to zas otázka pohodlí – dobrá bezpečnost se dá udělat i bez šmírování, ale nebude to tak pohodlné, budeme si třeba muset pamatovat heslo a podobně.

A co teda o nás firmy všechno vědí?

Firmy jako Google nebo Facebook o nás vědí velmi často víc, než kterýkoli člověk, jako je manžel, sestra, rodiče, nejlepší kamarádka – a také víc, než my sami. Teda spíš tyhle firmy o nás mají objektivnější obraz, než o sobě každý máme, protože sami sobě můžeme vcelku snadno lhát. Jim ne, protože jim nic neříkáme přímo, ony vyhodnocují to, co děláme, jak komunikujeme, že chodíme spát později, než si říkáme a nejsme tak dobří nebo špatní v posteli, jak si namlouváme. My si rádi řikáme, že na fejsbukovou zeď dáváme jen to, co bychom beztak všem ukázali, a že máme přece dobře probraný seznam přátel. Ale tyhle věci jsou jen to dodané pohodlí a dopamin, ten důvod proč ten účet na fejsbuku dobrovolně zakládáme. Ty skutečné osobní údaje pochází z kanálů, ve kterých dá lhaní hodně práce a musíš vědět, jak na to, aby to k něčemu bylo.

A jaké naše osobní údaje tedy mají?

Osobní údaje, to není padnoucí název. Není to datum narození, ani s kým se bavím. Je to všechno – od přesného času, kdy ráno vstanu, přes zdraví, náladu, hlavně tendence – rostu nebo chřadnu, po kom tajně toužím a koho s kým podvádím, jestli se mi na tu dovolenou chce nebo ne, že budu marodit, že mě brzy vyhodí z práce. Existuje takový příběh, že když kdysi dávno americké obchodní řetězce zaváděly věrnostní kartičky, tak to bylo právě z těchto důvodů. Ta sleva za nasbírané bertíky taky není zadarmo. No a jak už dneska víme všichni, neviditelná změna, co je nejlépe zjistitelná ze změn v nakupování, je těhotenství. Takže takhle nějakému texaskému tatínkovi pubertální dcery zničeho nic začne chodit domů reklama na kolíbky, dupačky, dudlíky a tak. Otec se naštve a vlítne na vedoucího prodejny, aby ho seřval, že mu kazí dítě. No a za tři čtyři měsíce zdraví manažer prodejny u vchodu pána a ptá se, jestli už je všechno v pořádku a jestli už je reklama adekvátní. No a otec se převelice omlouvá, že neví jak je to možné, ale kšeft věděl víc než on – že jeho sedmnáctiletá dcera je fakt v tom.

O tom jsem slyšel v souvislosti s Amazonem.

Je to asi jen legenda, ale tohle bylo fakt možné už na prastaré mašině žeroucí děrné štítky, dneska jsme mnohem dál. Amazon to ví samozřejmě taky, ale neřekne ti to, protože by to ničemu neprospělo. Prodejům to nepřidá a akorát tě to vyleká.

A jak teda Google pozná, že má někdo milenku?

Poznat, že máš milenku, může zrovna Google velmi spolehlivě. Nevypadá, že by to aktivně dělali, ale mají data, ze kterých to lze poznat s jistotou, i když se chováš tak, že bys oblafnul i najatého detektiva. Mažeš esemesky od jediné osoby v seznamu, se kterou se stýkáte vždycky jen sami. To poznají z geolokace, stejné wifi v okolí, nikdy kolem vás není nikdo ze společných známých. K tomu se přidá googlování dárků, které si pak tvoje manželka negoogluje, ale ta milenka jo, hned po tom, co jste se viděli. Vidí prakticky všechny webovky, co oba navštívíte, od diskusí na mimibazaru, kde se řeší, jak z milence vylousknout dárek, až po hledání dovolené. Je to fakt děsně jednoduché – díky tomu, do čeho všeho ti Google vidí, a hlavně na to nepotřebují nic, s čím „uživatel“ dobrovolně nesouhlasil.

A Google vidí i SMS?

Pokud máš Android, tak ano, ale nemusí číst obsah, bohatě stačí to mazání. Prostě jenom pár bajtů informace – maže si esemesky a hovory od tohoto jednoho čísla. Když si budete psát přes messenger nebo WhatsApp, tak to ví i Facebook, ale ten to ví taky i z té blízkosti. Protože to, že jsi někde s někým, je úplně nejjednodušší zjistit. A jakmile ten člověk trochu vybočuje – nejste v partě, začlo to najednou a mizíš z dosahu nebo ze svých obvyklých tras, tak je to jasný.

Takže pokud to nějaký hacker nabourá, dá se to snadno využít k vydírání.

To dá, i když hackerů se u těchto firem příliš bát nemusíme. Ale pozor, není to tak, že by Google cíleně šel po tom, jestli podvádíš manželku a pak tě chtěl vydírat, nebo tě doma profláknul nějakou špatně umístěnou reklamou, to ne. Jednak jim to za to nestojí, protože na tom nevydělají, a druhak by si tím sami pod sebou podřezávali větev. Spíš jde o to, že ty data prostě mají a dá se to z nich děsně snadno zrekonstruovat. Facebook má datovou bezpečnost děravou jak řešeto a ani Google už se v minulosti únikům nevyhnul.

A jak to teda funguje, když Google nevyužíváš? Nebo jen minimálně?

Google je v 70–100 procentech webovek, které navštívíš. Obchody, domácí lékař, nákupy, hledání receptů na dort nebo tablet na erekci, vyjmenovaná slova při hledání životopisu. U některých ví přesně všechno, co na nich děláš, u jiných ví jenom kdy jsi tam byl, kde jsi byl když sis tu webovku otevřel, a třeba desetina až pětina webovek bez součástek od Googlu vůbec nefunguje. Navíc sem tam pošleš někomu něco na Gmail, navštíví tě někdo s Androidem, ty mu dáš heslo do domácí wifiny, a Google pak má dost dat, ze kterých lze zjistit, že jsi to právě ty, kdo si otevřel webovku s rezervací romantického víkendu pro dva, a nejspíš bude mít i pár tvých fotek, aniž bys mu je sám kdy dal.

Takže se tomu prakticky nedá vyhnout.

Nedá, a když, tak jenom za cenu obrovského nepohodlí a námahy, musíš velmi přesně vědět co děláš, a ani tak nikdy nemáš jistotu. Existují iniciativy, co řeší dílčí problémy, třeba tak, že se snaží tvůj profil u velkých datožroutů zahltit nesmysly, ale ani to není spolehlivý recept. Když chceš uniknout, jsi na tom podobně jako agent CIA v Moskvě v sedmdesátých letech nebo občan NDR skrývající se před Stasi. (tajná policie východního Německa, obdoba československé StB., pozn. red.)

Dá se říct, že Google, Facebook a ostatní toho o tobě vědí víc, než co před deseti či dvaceti lety věděly tyhle tajné služby?

Schopnosti tajných služeb před deseti lety posoudit nedovedu, ale srovnat to se Stasi z dob NDR můžu, a pro Google i Facebook to dopadne dobře. Možnost získat informace je u internetových firem stejná nebo větší. Zásadní rozdíl je v motivaci. Pro StB a ostatní byl každý sledovaný potenciální nepřítel, Google ta data sbírá jen proto aby ti mohli ukázat reklamu, na kterou budeš chtít kliknout a tak jim vydělal dvacku. A výměnou za to ti ještě velmi zjednoduší život službami zadarmo. Tu milenku, koketování s drogami nebo neúspěchy v práci aktivně nezkoumají a rozhodně to nechtějí použít proti tobě. Ale když bude někdo chtít, třeba z Facebooku si o tobě někdo sežene data, ze kterých to zrekonstruovat jde. Naštěstí jedna miliardová pokuta za druhou v tomhle ohledu posouvá situaci trochu k lepšímu.

 

   Fotografie: Jindřich Pergler, Unsplash.com