Natáčet bondovku byla zábava, hrát v Praze je mnohem větší výzva, říká britský herec Nari Blair-Mangat
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
28.05.2019
Rozhovor

Natáčet bondovku byla zábava, hrát v Praze je mnohem větší výzva, říká britský herec Nari Blair-Mangat

Natáčet bondovku byla zábava, hrát v Praze je mnohem větší výzva, říká britský herec Nari Blair-Mangat
Postavou k nepřehlédnutí, zato zdvořilými způsoby prototyp anglického gentlemana – vlídný úsměv, decentní pohyby, nenápadná gestikulace, zkrátka žádný hřmotný kolos, nýbrž jemný elegán. Před pražským publikem se však britský herec Nari Blair-Mangat, který hrál mimo jiné po boku Daniela Craiga v bondovce Spectre či ve filmu Kennetha Branagha Vražda v Orient Expresu, převtělí v rozervaného divokého žárlivce…

Postavou k nepřehlédnutí, zato zdvořilými způsoby prototyp anglického gentlemana – vlídný úsměv, decentní pohyby, nenápadná gestikulace, zkrátka žádný hřmotný kolos, nýbrž jemný elegán. Před pražským publikem se však britský herec Nari Blair-Mangat, který hrál mimo jiné po boku Daniela Craiga v bondovce Spectre či ve filmu Kennetha Branagha Vražda v Orient Expresu, převtělí v rozervaného divokého žárlivce…

„Jsem tady poprvé, ale myslím, že se mi tu bude moc líbit,” odpovídá s neskrývaným nadšením na otázku, jak se mu zamlouvá Praha. „Vlastně se mi tu už líbí, v podstatě hned po příjezdu na mě padnul takový dobrý pocit. Praha má skvělou pověst, mí známí mi všichni říkali, jak nádherná je zdejší architektura a vůbec celá atmosféra města.”

Pravda, dvaatřicetiletý Brit ji pocítí v té nejautentičtější verzi – na Pražském hradě, coby Othello, hlavní hrdina Shakespearovy tragédie pronikající do nejhlubších zákoutí sexuality, smyslné touhy a žárlivosti. Tu bude Prague Shakespeare Company hrát v rámci Letních Shakespearovských her v původní anglické verzi s titulky.

Máte pocit, že před publikem, které nerozumí, nebo jen minimálně, jazyku, v němž hrajete, jste jiný? Nebo že snad dokonce musíte být jiný? Hrát odlišně, než před anglicky mluvícími diváky?

Já to cítím tak, že musím být lepší. Vycházím z toho, jak já sám vnímám jiné herce při jejich představeních. Vybavuji si, jak jsem kdysi sledoval italskou dvojici a její úvodní scénu hry Kdo se bojí Virginie Wolfové – v italštině – najednou jako bych dokázal interpretovat mnohem víc v kontextu celého příběhu, přestože jsem nerozuměl prakticky ani slovo. Vnímal jsem detailně řeč těla, tón hlasu, všímal jsem si zkrátka věcí, které jindy spíš člověk pomíjí a poslouchá hlavně slova. Možná to tak každý nemá, ale já když hraju, chci mít jistotu, že všichni vnímají, co cítím, či jaké vazby jsou mezi mnou a ostatními herci na jevišti. A samozřejmě aby porozuměli nejen postavě, ale taky tomu, o čem ta hra vlastně je. To je u Shakespeara zásadní. Protože když je to udělané špatně, přestože umíte jazyk a rozumíte slovům, nepochopíte podstatu tématu.

Když říkáte slova jako bitva, válka, tak to doslova řinčí a duní. Zvukomalebnost je klíč k pochopení řeči, i když ji neznáte.

Má Shakespeare a tvorba minulosti vůbec u dnešního diváka šanci?

Samozřejmě bojovat v podstatě na stejném poli jako Netflix, HBO a jiné filmové a produkční společnosti znamená maximální nasazení a invenci v tom, jak klasiku vztáhnout k současnosti, jak jí dodat na poutavosti a atraktivitě. Vzpomínám na našeho učitele ve škole, který nám dal vždycky list papíru s tím, abychom přečetli text. „Pokud k tomu nebudete schopni dodat nic navíc, můžete to klidně dát divákovi, ať si to přečte,” říkal. A o tom to je. Musíte tomu vdechnout život. Postavit most, po němž k vaší postavě a příběhu přijdou diváci.”

Není to u Shakespeara vlastně nutné i v případě, že člověk rozumí jazyku, protože ta starobylá forma je mnohdy nesrozumitelná i tak?

Je tu spíš nebezpečí v tom, že herec může být někdy líný a spoléhat právě na sílu Shakespearova jazyka, na to, že je dobrý sám o sobě. Ale v jeho slovech je tolik emocí, obrazů, myšlenek, každý Shakespearův monolog či dialog je dar, tak bohatý, že stojí skutečně za to strávit trochu víc času hledáním a zkoumáním, je třeba jít do hloubky. Navíc, vezmete-li si třeba téměř jakýkoli Othellův text, jsou to minimálně dvě až tři stránky, to musíte nějak ozvláštnit, dát tomu šťávu, aby lidi neusnuli! Jinak se po dvaceti minutách zvednou a půjdou si domů zapnout nějakou jednoduchou a srozumitelnou komedii na streamu. Musíte je zaujmout, aby se ptali, proč tak dlouho mluví, proč ho nikdo nepřerušuje?

Ale nepřichází divák zároveň o něco, když nerozumí řeči?

Nejen Shakespeare, on je v tomhle geniální, ale i jiní autoři to umí, divadelní text není zdaleka jen o obsahu. Když říkáte slova jako bitva, válka, tak to tak vysloveně zní, ten soubor souhlásek přímo řinčí a duní jako válečná vřava. Zvukomalebnost je klíč k pochopení řeči, i když neznáte její přesný obsah.

Jak se Narimu bude dařit naplnit svá slova před českým publikem, budete mít šanci ověřit si osobně na představení Othello v Míčovně Pražského hradu 30. července a 1. a 2. srpna. 

 

   Fotografie: Hummingbird Visuals