Blondýnka z Čech vysvětluje arabským dětem, co je morálka. „Učitel má v Dubaji respekt,“ říká.
City-Dog.cz | pražský žurnál
6
26.02.2019
Rozhovor

Blondýnka z Čech vysvětluje arabským dětem, co je morálka. „Učitel má v Dubaji respekt,“ říká.

Blondýnka z Čech vysvětluje arabským dětem, co je morálka. „Učitel má v Dubaji respekt,“ říká.
Potkáte-li ji v Praze nebo v rodném Brně, nejspíš bude mít blond hřívu vyčesanou do oblak, na sobě minisukni a boty na podpatku. A proč ne, aspoň tak vyniknou její štíhlé nohy. „V Dubaji bych takhle do práce samozřejmě v životě jít nemohla,“ směje se Blanka Solařová-Calibaba. „Na druhou stranu nejsou tamní pravidla oblékání zdaleka tak přísná, jak si většina lidí v Česku myslí. Ani ve škole, kde učím,“ dodává.

Potkáte-li ji v Praze nebo v rodném Brně, nejspíš bude mít blond hřívu vyčesanou do oblak, na sobě minisukni a boty na podpatku. A proč ne, aspoň tak vyniknou její štíhlé nohy. „V Dubaji bych takhle do práce samozřejmě v životě jít nemohla,“ směje se Blanka Solařová-Calibaba. „Na druhou stranu nejsou tamní pravidla oblékání zdaleka tak přísná, jak si většina lidí v Česku myslí. Ani ve škole, kde učím,“ dodává.

Opravdu se ženy v Dubaji nemusí halit od hlavy až k patě? A nemusí nosit ani šátek? Zvlášť blondýnka!

Pravdou je, že třeba v Abu Dhabí mě jednou poslali domů převléct se, protože mi vykouklo rameno! Některé školy mají zakázané i odhalené prsty na nohou, povolené jsou jen uzavřené boty a tělo musí být zakryto od krku až po kotníky, ruce po zápěstí. Dress code na zdejších školách je samozřejmě konzervativní, ale stupeň přísnosti se liší školu od školy i konkrétního Emirátu. V Dubaji jsou poměry uvolněnější, kalhoty a sukně musí být pod kolena a rukávy po loket. Musím ale dodat, že Arabové velmi rádi vidí učitelku z cizí země v abáje a tak se při různých příležitostech, jako je například Národní den, poslední školní den či třídní schůzky, rády navlékneme do dlouhého hábitu. Pod ním nosíme většinou roztrhané džíny nebo jiný do školy nepřípustný oděv, to je vlastně takový zvláštní paradox. Další libůstkou škol je zákaz viditelného tetování, takže potetovaný učitelský sbor si ho přelepuje náplastmi.

Jak se vůbec z člověka stane učitelka v Dubaji?

Já jsem na Středním východě žila už v letech 2003–2007, v Saúdské Arábii a v Bahrajnu, můj tehdejší manžel tam dostal práci. Tehdy jsem pracovala jako asistenka ve školách, kam chodila moje dcerka. Spřátelila jsem se s mnoha učitelkami a zjistila, že by mne bavilo učit. Lákala mě možnost pracovat v zahraničí i nadále, ale pokud možno za víc peněz. K výuce v arabských zemích je ale třeba bakalářský titul z pedagogické fakulty z některé z anglicky mluvících zemí, jako třeba USA nebo Velká Británie, případně Kanada. Tam jsme tehdy žili, můj první muž odtud pochází. Takže po návratu jsem si rychle „přistudovala“ dva roky pedagogické fakulty a mám bakalářský titul z Kanady. Sice mám vystudovanou i fakultu sociálních věd a žurnalistiky z pražské UK, ale bohužel tohle oni neuznávají, protože ČR není anglicky mluvící země. A tak jsem se na Střední východ vrátila už jako učitelka v roce 2014.

Je těžké získat podobnou práci?

Je to velmi lehké, denně dostávám desítky nabídek. Pokud vám zaměstnání najde agentura, postarají se o vás velmi dobře. Jde jen o to vyřídit a nechat různými úřady zlegalizovat hromadu papírů, včetně překladů do arabštiny.

V lekcích morálky se třeba učíme, že I pomocníci v domácnosti jsou lidé a je třeba chovat se k nim slušně.

Na jaké škole teď vyučuješ?

Pracuji už ve třetí základní škole, letos učím třetí třídu. V Emirátech jsou dva systémy školství: státní a soukromé. Státní školy jsou pro obyvatele Emirátů zdarma, ale oni si často raději zaplatí a pošlou dítě na soukromou školu. Těch je obrovské množství a jsou placené. Jsou to podstatě takové výdělečné podniky, řekla bych. Různí se podle vyučovacích osnov, nejpopulárnější jsou tzv. školy IB s mezinárodní maturitou, mají osnovy americké, britské, kanadské. Soukromé školy patří většinou nějakému místnímu obchodníkovi a ten si prostě zvolí do vedení, koho chce. Každý rok ale prověřují všechny školy inspekce KHDA, orgán kontroly a kvality vzdělání, které pak škole udělí známku od ucházející po vynikající. Pokud škola dostane dobré hodnocení, může si zvýšit školné, majitelé škol tedy logicky vyvíjejí nátlak na vedení a vedení zase na učitele, takže před inspekcí jsme všichni totálně vystresovaní.

Jak vypadá typická dubajská třída?

Připomíná reklamu na Benetton. Děti jsou všech možných barev a národností. Vzhledem k tomu, že pouhých 12 procent obyvatel Emirátů jsou místní, tvoří většinu žáků děti zahraničních pracovníků – Evropanů, Indů, Američanů, Pákistánců.

Co ta tvoje?

Učím osmileté děti a máme šest předmětů – angličtinu, matematiku, přírodní vědy, občanskou nauku, morální vzdělání a angličtinu pro začátečníky. Třetí třída je pro mě novinka, protože do loňska jsem učila jen nižší ročníky, takže v některých předmětech jsem sotva o lekci napřed před dětmi. Ale mám na to fintu – vytipovala jsem si zvlášť chytré žáky a těch se ptám na věci, co nevím. Samozřejmě je jakože zkouším. Ve třídě mám celkem 24 dětí, děvčata a kluci jsou půl na půl, asi dvanácti různých národností. Třídy jsou smíšené až do čtvrtého ročníku, páťáci se pak už dělí na dívčí a chlapecké třídy. Všechny děti nosí uniformy s logem školy.

Předmět zvaný morálka – co si pod tím máme představit?

Děti se učí základům slušného chování, o svých právech a povinnostech, co je fér a co ne, o diskriminaci a podobně. Pro bohaté Araby je to zvlášť vhodné, protože se učí sociálnímu cítění. Ti, kteří mají služky a guvernantky, řidiče a zahradníky, se tak učí, že i pomocníci v domácnosti jsou lidé, a musíme je také respektovat a být k nim hodní, přestože jim platíme jen pár dirhamů na den.

Jak se takové věci vysvětlují malým dětem?

Dnes například jsem se snažila použít americký model – učitel rozdělí děti na modrooké a hnědooké, přičemž ty světlé dostanou všelijaké krásné pastelky a čokoládu, zatímco tmavé jim musí posluhovat. No a pak to rozebereme, jak se kdo cítil, a proč se takto lidé nesmí diskriminovat. Jenže jsem si uvědomila, že v mé třídě mají všechny děti hnědé oči! Proto jsem nakonec vybrala skupinu děvčat s dlouhými vlasy a ty jsem začala očividně protěžovat. Ostatní děti musely sedět v koutě a posluhovat vyvoleným. Sociální cítění rychle zabralo a brzy ve třídě nastala revoluce. No a tak jsme se naučili, že proti diskriminaci je třeba bojovat.

A co náboženství a případné neshody ohledně kulturních zvyklostí?

My se s dětmi o náboženství teoreticky nemáme bavit vůbec, i tak je ale učíme, že každý člověk má právo věřit tomu, co si sám vybere. V dubajských školách se samozřejmě vyučuje islám, ovšem vzhledem k ohromnému množství cizinců z jiných zemí se děti dělí do islámské a neislámské skupiny, přičemž ty druhé chodí do takzvaných sociálních studií. Učí se tu o různých významných budovách, festivalech, zvycích a obyčejích ve světě. Jinak samozřejmě ve škole nesmíme vykládat nic o alkoholu, prasátkách, Vánocích a podobně, ale zase záleží na tom, jak konzervativní je instituce, v níž zrovna pracujete. V Emirátech se ve skutečnosti Vánoce slaví, vánoční výzdoba je v prosinci všude, alkohol se tu pije také a vepřové se dá koupit ve specializovaných obchodech a podává se i v restauracích. Každý si chodí oblečený, jak chce, zvlášť v turisticky orientovaném Dubaji se bez problémů snesou zahalené muslimky s Evropankami v šortkách a tričku. Abu Dhabí je víc konzervativní, na některá místa se musíte přece jen zahalit, třeba když jdete na soud nebo do státního úřadu. Já nosím v kabelce neustále pašmínu, i když ani ne tak kvůli halení těla, jako spíš proto, že všude jede klimatizace. Většinu času trávím uvnitř budov, kde je dost často příšerná zima.

Jaký máte ve škole časový rozvrh?

Já chodím do školy na sedmou ranní, děti začínají v osm a mají sedm lekcí se dvěma velkými dvacetiminutovými přestávkami. Každá lekce trvá 45 minut plus pětiminutový přechod. Děti odcházejí ze školy před půl třetí odpoledne, já se vracím domů kolem páté a musím říct, že hodně „vyfluslá“.

Obědvá se ve škole?

Zdejší děti si nosí šílené obědy typu studené hranolky, buchty, nebo všelijaké pálivé curry, to hlavně Indové a Pákistánci. Případně si mohou zakoupit nějaké nezdravé a moučné jídlo ve školní kantýně. Tady se prostě o zdravé stravě pouze mluví. Děti by kupodivu i chtěly a otravují domácí hospodyně, aby jim daly něco zdravého. Jenže ty Filipínky si to nakonec vyloží ve smyslu chipsy a čokoláda.

Má učitel v Dubaji dobrý plat?

Upřímně, velmi dobrý. S českým učitelem se to nedá srovnávat, spíš s nějakým manažerem, a to ještě dost vysoce postaveným. Ale zase v Dubaji je opravdu hodně draho a vzhledem k tomu, že finančně podporuju dceru na kanadské univerzitě, rozhodně nejsem žádný boháč. Mimo to se mi nenačítá žádné sociální a důchodové pojištění, takže si musím šetřit pěkně sama.

Jsou učitelé respektováni, jak žáky, tak společností?

Učitelé jsou tu velmi respektováni. Hlavně většina rodičů chápe, že s učitelkou stráví dítě víc času než doma s rodiči. Samozřejmě se najdou i výjimky, ale v drtivé většině případů vedou obyvatelé Emirátů děti k úctě k učitelům. Učitelkám se říká Miss a je velká pocta, když se ukážete někde na narozeninové párty studenta, který vás pozval.

A co blond učitelka ze střední Evropy? ?

Já jsem tady na kanadský pas, takže jsem kanadská učitelka, která se narodila a vyrostla v Čechách. A narozdíl od toho, co si možná myslí lidé u nás, je moje barva vlasů pro mne velké plus. Arabové dají velice na vzhled, a čím světlejší učitelka, tím lépe. Řekla bych, že trochu diskriminují, zejména když bělí děti, aby nebyly moc tmavé. A to je pořád učím, že všichni jsme si rovni bez ohledu na barvu pleti a na vzhledu celkově.

Bělí děti?! Jak?

Mažou je prostě všelijakými krémy na zesvětlení pleti. Hrůza.

V ČR máme dost předsudků vůči islámu – co ti zkušenost na vlastní kůži dala v tomto ohledu?

Jejich myšlení a jednání je naprosto odlišné od toho našeho. Musíte zde dlouho žít, abyste to alespoň trochu pochopili. Zdejší lidé jsou hrdí na svoje náboženství a rodina je pro ně všechno. Jejich životní rytmus je přizpůsoben pouštnímu klimatu: přes den spí a v noci juchají. Islám je ve skutečnosti mírumilovné náboženství, které zprofanovali teroristé, ale řekla bych, že do naší kultury se nehodí. Oni také mají předsudky vůči našemu náboženství a kultuře. Kromě toho nemohu zevšeobecňovat, protože emirátníci se do žádných cizích zemí necpou a naopak uprchlíky nepřijímají. Občanství tu nedostane nikdo, což myslím, je rozumné rozhodnutí a mohly by ho aplikovat i jiné země, které podporují uprchlíky na úkor obyvatel vlastní země, což podle mého názoru není dobře.

Žila jsi v České republice, Kanadě a několika arabských zemích – vnímáš rozdíly v tom, jaké jsou kde děti a jak jsou vedené?

V Kanadě jedou způsobem „dítě je Bůh a středobod světa“. Proto je tam hodně dětí rozmazlených a nevědí, co dělat se všemi těmi právy a výhodami, které jim rodiče, zblblí politickou korektností, poskytují. V arabských zemích zase očividně protěžují chlapce a dívky vedou spíše ke zdrženlivosti, tichosti a obdivu chlapců. Jaké jsou dnešní české děti už moc nedovedu posoudit, jezdím jenom na návštěvy, já jsem ještě z generace, která musela poslouchat, jinak bylo zle.

Mohla bys jako blond cizinka vůbec vyučovat i třeba v Saúdské Arábii, nebo jsou Emiráty výjimka?

V Saúdské Arábii bych mohla učit také, je tam spoustu mezinárodních škol. Musela bych ale na veřejnosti nosit abáju a na odlehlých místech si zakrývat vlasy, abych nebudila nechtěnou pozornost. Já jsem právě tam v roce 2014 dokonce pracovat chtěla, ale agentka mi našla místo v Dubaji. Mně se v Saúdské Arábii líbilo, žila jsem tam několik let s prvním manželem a malou dcerou. Rodiny cizinců se tam mají moc dobře. Bydlí v takzvaných kompoundech, které jsou chráněny ostnatými dráty a ozbrojenou ochrankou. Jsou to takové vilové čtvrti, kde můžete žít normální život. No, normální, jak se to vezme. Většina si vyrábí podomácku alkohol a párkrát tam teroristé napadli a zabili nějaké cizince, což bylo dost hrozné, naštěstí nám se nic nestalo. Takže to „normální“ je dost relativní…

Jak se vůbec žije blondýnce z Evropy uprostřed arabské kultury?

Už jsem na to zvyklá, mně ten věčný chaos a paradoxy vyhovují. Ty nezvyklosti a rozmanitost se mi líbí, a pak samozřejmě počasí, teplo, slunce. Ale taky vím, že jsem tu jen na dobu určitou. Kdyby to mělo být napořád, kdoví, jak bych se cítila.

 

   Fotografie: Unsplash.com, archiv Blanky Solařové