Známé i skryté poklady pod hradbami. Vyrazte na vycházku po 8 architektonických pokladech Vyšehradu
Autor:  Veronika Foltová
0
29.03.2018
Léto v Praze

Známé i skryté poklady pod hradbami. Vyrazte na vycházku po 8 architektonických pokladech Vyšehradu

Konečně to vypadá, že se počasí umoudří a bude šance se z kaváren a hospod podívat trochu i na čerstvý vzduch. Proto jsme pro vás dali dohromady procházku po architektonických skvostech  Vyšehradu. A nebojte se, nebude to jen o Slavínu a bazilice svatého Petra a Pavla.

Konečně to vypadá, že se počasí umoudří a bude šance se z kaváren a hospod podívat trochu i na čerstvý vzduch. Proto jsme pro vás dali dohromady procházku po architektonických skvostech  Vyšehradu. A nebojte se, nebude to jen o Slavínu a bazilice svatého Petra a Pavla.

Vyšehrad je hned po Josefově nejmenší pražskou čtvrtí. Alespoň co se týče rozlohy. Má jen 0,4 km². Vyšehrad byl odpradávna významným opevněným místem a za Přemyslovců se uplatnil i jako panovnické sídlo – coby alternativa k Pražskému hradu. Později sloužil jako pevnost, která chránila Prahu před nájezdníky. Nejvýraznější proměna přišla v 19. století, kdy byl postaven neogotický chrám svatého Petra a Pavla a přibyl hřbitov.

K další výrazné proměně došlo počátkem 20. století s proražením tunelu ve skalním masivu. Tunel navrhl architekt František Velich ve stylu romantického historismu a umožnil tím průjezd po pravém břehu Vltavy. Dost už o historii a vraťmě se zpátky na kopec, k zastávce metra Vyšehrad, kde celá procházka začíná.

Kongresové centrum

Kongresové centrum, Palác kultury, Pakul... Všechna tato jména patří jednomu objektu. Kongresák vás do očí praští ihned, jakmile vystoupíte na Vyšehradě z metra. Tento neofunkcionalistický obr byl dostavěn v roce 1981 a měl sloužit především pro stranické sjezdy KSČ. Jedná se o největší kongresové centrum v Česku. K dispozici je až 70 různě velkých sálů s kapacitou celkem 9300 osob. Největší z nich, Kongresový sál, pojme 2 764 lidí a jeho akustika patří podle odborníků k nejlepším na světě (13. v pořadí). Nikdy si srdce Pražanů příliš nezískal, ale k jeho přednostem patří bezesporu jedinečný výhled přes Vltavu na panoráma Pražského hradu.

Od kongresáku popojdete pár set metrů, projdete jednou z hradebních bran a jste ve Vyšehradských sadech. Jestli už vám vyprahlo v krku, můžete se osvěžit jedním (či více) oroseným kouskem v Hospůdce Na Hradbách. Zastavení rozhodně můžeme jenom doporučit, protože ten výhled je opravdu úchvatný.

Chrám svatého Petra a Pavla

Pokud jste se náležitě osvěžili, rozhodně nelze při téhle procházce vynechat baziliku svatého Petra a Pavla. Založil ji český král Vratislav II. v letech 1070–1080. V té době se jednalo o trojlodní baziliku vystavěnou v románském slohu. V následujících staletích ho čekalo mnoho přestaveb a i když vypadá starobyle, nenechte ze zmást. Do současné novogotické podoby byl chrám přestavěn dle návrhu Josefa Mockera v letech 1885–1887. Průčelí pak navrhl František Mikš v letech 1902–1903. Kostel dostal kromě své málo obvyklé vnitřní secesní výzdoby také své dvě charakteristické, 58 metrů vysoké věže. V roce 2003 byl povýšen papežem Janem Pavlem II. na baziliku minor.

Otevřeno denně 10:00–18:00.

Slavín

Vyšehradský hřbitov, kterému se říká také Slavínský, je od 19. století pohřebištěm nejvýznamnějších českých osobností. Kromě hrobů českých velikánů a jejich rodin se na východní straně hřbitova nalézá společná hrobka nejvýznamnějších národních osobností – Slavín. Byla postavena roku 1893 podle projektu Antonína Wiehla, autorem plastik je sochař Josef Mauder. Proměnu hřbitova v „národní pohřebiště“ navrhl František Ladislav Rieger a zasloužil se o ni zejména Václav Štulc. U vchodu na západní straně je samostatné oddělení, kde jsou pohřbeny řádové sestry (voršilky, bartolomějky, redemptoristky). 

Je zde pochovaná řada známých osobností. Jen namátkou třeba Bedřich Smetana, Ema Destinnová, Božena Němcová, Jan Štursa, Vlasta Burian, ale třeba i Jaroslav Heyrovský, Jan Kaplický, Josef Bican nebo Stanislav Gross.

Otevřeno denně 08:00–18:00

Gorlice

Podzemní sál v kasematech (chodby v opevnění, které sloužily jako přístup k dělovým komorám) uvnitř hradeb pražského Vyšehradu. Sál je zaklenutý valenou klenbou vysokou 13 metrů a má plochu asi 330 m². Původně sloužil jako shromaždiště vojska a sklad zásob a munice. Gorlice byla veřejnosti zpřístupněna po rekonstrukci v 90. letech 20. století. Prostor se využívá pro výstavy a divadelní představení. Dnes je zde umístěno šest originálních sousoší z Karlova mostu.  Otevřeno denně 9:30–18:00, vstupné 60/30 Kč, více informací zde.

Po prohlídce Gorlice projděte Cihelnou bránou a dostanete se do Vratislavovy ulice, která je na tak malou čtvrť opravdu velkoryse koncipovaná. Po pár stech metrech zahněte do Přemyslovy a na nároží s ulicí Neklanova je naše další zastávka.

Hodkův nájemní dům

Tento nárožní činžovní dům patří k vrcholům Chocholovy práce z krátké éry architektonického kubismu. Ta u něj trvala pouze 4 roky, ale i za tak krátkou dobu stihl navrhnout a realizovat 3 významné stavby – všechny pod Vyšehradem. 

Hodkův nájemní dům stojí na kosém svažitém pozemku, takže se ještě více zvýrazní mohutné prolamované průčelí, ukončené nahoře mohutnou římsou. Tu na nároží podpírá štíhlý pilíř. Kubistické jsou i detaily – kování vstupních dveří, zábradlí a schodiště. Chochol jakoby se u tohoto domu inspiroval majestátem gotických katedrál. Při pohledu na něj na vás opravdu dýchne síla majestátu.

Až se dostatečně pokocháte, pokračujte Neklanovou ulicí směrem k vodě. Po levé straně si můžete všimnout čísla 12, kde je činžovní dům od Oktáva Koutského. Zajímavé je především střídání pásů omítaného a neomítaného zdiva. Po pár desítkách metrů si všimněte ještě čísla 2, kde je dům od Antonína Belady. Na první pohled je zde patrný výrazný kontrast mezi prolamovanou římsou a jinak hladkým průčelím. Neklanova ulice vás dovede do Vnislavovy. Po té půjdete ale jen pár kroků a hned odbočíte do Libušiny, kde na vás čekají kousek od sebe hned 4 krásné domy.

Kovařovičova vila

Památkově chráněná třípodlažní vila stojí na rohu Vnislavovy ulice a Rašínova nábřeží. Hlavní průčelí se obrací do Libušiny ulice číslo 49/3. Stavba navržená opět Josefem Chocholem je dalším zástupcem radikálně pojatého kubismu (podobně pojatý je v Praze pouze Hodkův dům). Průčelí stavby je tvořené výraznými šikmými plochami a když je večer vila nasvícená, spatříte neuvěřitelnou hru světel a stínů. Dobře je na ni vidět třeba ze železničního mostu.

V roce 1960 byl interiér vily částečně upraven pro potřeby mateřské školy. Ta zde sídlila až do roku 1995, kdy byl dům rekonstruován pro podnikatelské účely. Stavba prošla kvalitní a nákladnou rekonstrukcí podle návrhu architektů Lukáše Matějovského a Rudolfa Martínka.

Sequensova vila

Tento dům naleznete v ulici Vnislavova 4 a tvoří se svými sousedy – kubistickou vilou Josefa Chochola a secesně-klasicistním domem Emila Králíčka zajímavou trojici staveb realizovaných v témže období, ale ve třech různých architektonických stylech. Sequensovu vilu navrhl Kotěrův žák Otakar Novotný r. 1913. Byla postavena v modernistickém stylu, s průčelím z režného zdiva. Když se na ni podíváte, možná vám bude připomínat spíš domy v Holandsku nebo v Británii.

Mrázkova vila

Ne, nebojte, nemáme na mysli „vilu kmotra Mrázka“. Tuhle vilu navrhl architekt Emil Králíček a stojí na Rašínově nábřeží 26. Styl, ve kterém je dům postavený, by se nejlépe dal popsat jako klasizující secese, ale v detailech použil Králíček řadu kubistických prvků. Například schodiště se zábradlím i lampami jsou prvkem výrazně kubistickým.

Trojdům

Trojdům stojící na Rašínově nábřeží 6–10 reprezentuje Chocholovo typické dílo ve stylu radikálního kubismu. Stavebníky byli vesměs pražští stavební podnikatelé: František Hodek, Josef a Jan Bayerovi a Antonín Belada. Trojdům je postaven paralelně s Rašínovým nábřežím a kompozičně vychází z klasicistního motivu: střední část je o patro vyšší, než obě symetrická  „křídla“ a je zakončena štítem, do něhož byl o něco později vsazen reliéf. 

Od trojdomu můžete sejít rovnou na náplavku, kde můžete celou vycházku zakončit pivkem a nějakým tím dobrým jídlem. Pokud už bude teplo a vydržíte až do setmění, zkuste se ze železničního mostu podívat zpět na osvětlenou Kovařovičovu vilu. Uvidíte, že to bude stát za to.

Další užití materiálů city-dog.cz je možné pouze s písemným souhlasem redakce. Více zde.

   Fotografie: city-dog.cz.