Manželovi přezdívá Hovňous a nešetří sarkasmem. Arabové náš humor nechápou, říká "Šílená Češka v Dubaji"
City-Dog.cz | pražský žurnál
9
27.11.2019
Rozhovor

Manželovi přezdívá Hovňous a nešetří sarkasmem. Arabové náš humor nechápou, říká "Šílená Češka v Dubaji"

Manželovi přezdívá Hovňous a nešetří sarkasmem. Arabové náš humor nechápou, říká "Šílená Češka v Dubaji"
Už víc jak čtvrt století žije v zahraničí, její čeština, v ústním provedení s neodpáratelným brněnským přízvukem, je přesto brilantní, jak dokazuje kniha Šílená Češka v Dubaji. A hlavně plná pověstného českého humoru. Blanka Solařová Calibaba v ní stejně jako ve své první novele Sousedka ze Skalistých hor popisuje absurdní situace, do kterých se jako cizinka - i když ne vždy právě z tohoto důvodu - dostává. Tentokrát v Dubaji, coby učitelka třetí třídy v dezorganizované škole a žena milovníka piva Hovňouse. A jako vlastenka, která nikdy neztratila vazbu k rodné hroudě.

Už víc jak čtvrt století žije v zahraničí, její čeština, v ústním provedení s neodpáratelným brněnským přízvukem, je přesto brilantní, jak dokazuje kniha Šílená Češka v Dubaji. A hlavně plná pověstného českého humoru. Blanka Solařová Calibaba v ní stejně jako ve své první novele Sousedka ze Skalistých hor popisuje absurdní situace, do kterých se jako cizinka - i když ne vždy právě z tohoto důvodu - dostává. Tentokrát v Dubaji, coby učitelka třetí třídy v dezorganizované škole a žena milovníka piva Hovňouse. A jako vlastenka, která nikdy neztratila vazbu k rodné hroudě.

Šest let žijete v Dubaji, kde pracujete jako učitelka na prvním stupni. Podle vaší knihy to vypadá jako ohromná švanda lehce šmrncnutá dávkou hysterie. Je tomu opravdu tak?

Je to hodně hysterie, švanda spíš až retrospektivně. Učila jsem postupně v předškolní třídě, pak prvňáčky a teď třeťáky, takže zažívám hysterie různých druhů. Ti nejmenší neustále brečí, jedí plastelínu nebo si ji cpou do uší a hlavně se snaží uniknout ze školy kálením do uniformy. V první třídě jsou zase problémy typu „Nemám tužku“ nebo „Ona mě kousla“. Podobné záležitosti přetrvávají i ve třetí třídě, ale tam už musíte být velmi ve střehu, neboť děti doma doslovně zopakují, co jim ve třídě řeknete, a často to přibarví vlastní imaginací. Na druhou stranu nám učitelkám zase vykecají vše, co se děje doma, takže pozor, rodiče, my víme, co jste dělali včera v noci!

Kdy a proč jste začala to všechno sepisovat do knižní podoby?

Už léta píšu sloupky pro časopis Reflex na téma život cizinky v Dubaji. Jednoho dne jsem si však uvědomila, že týdenní příděl 1800 znaků včetně mezer je málo, navíc kladné odezvy pršely ze všech stran - tímto všem mým věrným čtenářům ze srdce děkuji. Proto jsem paralelně začala psát ne snad přímo román, ale novelu.

Jak reagoval na vydání knihy váš manžel, kterému přezdíváte Hovňous a líčíte ho jako obecního blba a alkoholika?

Myslím, že nadsázku poznají všichni čtenáři. A on samozřejmě taky. Na druhou stranu má opravdu trencle s motivy piva a k narozeninám chce i takové tričko! Obecní blbství je zase spíše kulturní rozdíl, protože v zemích, kde vyrůstal, tedy Jihoafrická Republika, Austrálie a Anglie, je široký úsměv a postoj „všechno je super“ takovou normou. My Češi to máme jinak. U nás není nutno, aby bylo přímo veselo, a jsme schopni ironie a sarkasmu, aniž by se to považovalo za urážku. Kdo někdy žil s mužem ze „Západu“ a vyslechl si komentář „ty jsi komunistický robot“, pochopí. Ano, ale i komunistický robot se dokáže na tyto vysmáté západní muže s Angelmanovým syndromem podívat s humorem.

Jste opravdu pořád tak nad věcí?

Kdepak! Proto mi Hovňous pořád připomíná, jaká jsem depresivní semetrika. Což nejsem, ale učení mě pěkně vyšťavuje. Škoda, že spisovatelství není normální povolání s pravidelným platem. Učitelky jsou většinou unavené, vystresované a negativní bytosti. To je bohužel kříž pedagoga.

Je tedy pravda, že většina učitelek v Dubaji buď pije nebo jsou na uklidňujících lécích, jak píšete?

Nepřeháním, je tomu přesně tak. V Emirátech se vůbec očekává od cizinců, kteří jsou zde za prací, že svému zaměstnání obětují život. No a učitelky často řeší stres různými chemikáliemi, zvláště ty, které to berou příliš vážně, bez humoru.

Jak moc je vůbec vaše knížka autobiografická a nakolik při popisu reality zapracovala fantazie a nadsázka?

Kniha je samozřejmě inspirována skutečnými lidmi a situacemi, ale můj styl je přehánět až do absurdity. Takže pokud si přečtete, že se Hovňous svlékl do naha a šel si ustlat do mraveniště, tak ve skutečnosti usnul oblečený na kanapi. Jenže to je takové nudné, že?

Svého muže jste na konci knihy nechala dokonce zemřít. Proč?

Přiznejme si, která z nás si občas neřekla: Já bych toho blba nejraději zabila? Ale samozřejmě to neuděláme, Hovňous je ve skutečnosti živý a čilý jako rybička! Ale mám to štěstí, že jsem to mohla provést aspoň literárně. Nezapomeňme ovšem na pasáž, kde si zpětně s lítostí uvědomuju, že i dysfunkční manželství může mít smysl. Jaký? No to ať si každý najde sám.

Mimochodem ani váš první manžel se nevyhnul peprné přezdívce…

V mé první knize vystupoval pod krycím jménem Knír. V Šílené Češce jsem to strategicky změnila na Pšouk, aby to hezky ladilo s Hovňousem. Myslím, že to je pěkné, vám to přijde peprné?

Když už jste zmínila svou první novelu, která vychází z vašeho života v Kanadě, jak se liší Sousedka ze Skalistých hor a Šílená Češka v Dubaji?

Blanka ze Sousedky ještě neměla takové zkušenosti, ale i ve své naivitě se dokázala přizpůsobit prostředí, jak nejlépe dovedla. Vlezlá sousedka se postupně stala, i se všemi úlety, její nejlepší kamarádkou a pozitivním vlivem. Šílená Češka je už protřelá životem a dokáže se v chaosu arabského světa lépe orientovat. Ví, že pokud se dennodením zádrhelům nezasměje a nehodí je za hlavu, bude se muset pravděpodobně přestěhovat někam na Antarktidu. Manželé – kanadský Pšouk i dubajský Hovňous – mají sice také jisté společné vlastnosti (gambler a funkční alkoholik), bohužel zde autorka udělala stejnou chybu ve volbě partnera, přestože se snaží dysfunkci manželství zlehčit a znormalizovat. Což se jí ani v jednom případě nedaří. Další rozdíl je v technickém pokroku. V roce 2002 už fungoval Facebook, ale WhatsApp až od roku 2009. A právě mobil a whatsappové zprávy jsou důležitou součástí komunikace v Šílené Češce.

Lišil se nějak i váš styl práce? Jak vůbec píšete, máte svůj rituál nebo čekáte na náhodnou inspiraci a vrháte se do práce v nepravidelných intervalech?

Mám přísný režim. Tehdy i teď. Během dne, tedy většinou v práci, si všímám dění okolo sebe a vybírám si zajímavé náměty, situace, lidi, a přemýšlím, jak by se to mohlo vyvinout v knížce. Nestane-li se nic, sprostě si to vymyslím. Po práci přijdu domů a DVĚ HODINY poctivě sedím u počítače a píšu. To, co mě napadlo, zpracovávám do podoby, u které se bavím. Pak nutím kamarádku, aby to po mě četla a řekla mi, co si myslí. Potřebuju zpětnou vazbu, protože jsem k vlastnímu psaní někdy nekritická a myslím si, že to je vtipné a ono třeba ne. Nebo něco napíšu a říkám si, to je zívačka, nicméně se na to podívám později a řeknu si jé, ono to sem vlastně zapadá. Dřív jsem měla ambice stvořit dílo, u něhož by se čtenář smál od začátku až do konce. Pochopila jsem, že to je nemožné, tak se snažím aspoň o šedesát procent. Dokážu toho napsat opravdu hodně, protože lépe se krátí, než přidává.

Školní výlet ve vaší knize je moje oblíbená pasáž. Tuším, že i ten poznamenala hodně nadsázka…

No tak tady se skutečně zčásti jedná takzvaně o Rádio Jerevan. Na školní výlet jsme jeli, ale nikoli do pověstného mrakodrapu Burj Khalifa, jak stojí v knize, nýbrž do výukového střediska ve zmiňovaném obchodním megacentru Dubai Mall. Pravdou ale je, že jsem se dětí neustále nemohla zaboha dopočítat a některé holčičky skutečně utekly bez povolení nakupovat suvenýry. A věty typu “Potřebuju na záchod” a “Mám hlad” jsem bez přehánění slyšela za ten den nejmíň dvěstěkrát, přísahám! Po návratu jsem si fakt musela vzít prášek na uklidnění, protože celý den jsem měla žaludek jako na vodě a bylo to o nervy. Děti by měly chodit na výlety do přírody a do muzeí a ne do přelidněných budov!

Myslíte, že byste se na dráhu učitelky dala, i pokud byste zůstala v ČR? Jaké to vůbec je, učit v tak kulturně jiném prostředí a navíc mnohonárodnostní třídě?

V Čechách bych nebyla učitelkou v žádném případě! Vystudovala jsem žurnalistiku a určitě bych pracovala v médiích. Já jsem psala už od šesti let (vtipy do nějakého dětského časopisu) a to bylo jediné, co mi šlo. V Emirátech mě ale děti baví, a to hodně. Ve třídě jich mám 24, děvčata a kluci jsou půl na půl, asi dvanácti různých národností. Třídy jsou smíšené až do čtvrtého ročníku, páťáci se už dělí na dívčí a chlapecké třídy. Přes den se o tyhle děti většinou stará nějaká filipínská služka, která kolikrát ani nemluví, takže já jsem pro mnoho z nich nejdůležitější dospělou osobou v jejich životě. A to mě trochu dojímá, takže na rozdíl od kolegyň nemám ve třídě tak rigidní disciplínu, ale docela semknutou komunitu. Každý den mi děti podkuřují, jak jsem krásná, hodná a skvělá. Také mi věří, že je mi 29 let, a to i ty, které umějí počítat a vědí, že mám třiadvacetiletou dceru. Bohužel nám naši přátelskou atmosféru narušuje vedení školy, které učitele neustále zavaluje nesplnitelnými úkoly a programově vyrábí z pedagogů vyhořelé, negativní osoby. To si ale děti nezaslouží!

Jak se v tak pestrém společenství řeší náboženství?

V dubajských školách se vyučuje islám, ovšem vzhledem k ohromnému množství cizinců máme i neislámské skupiny, které se místo náboženství učí v takzvaných sociálních studiích o různých významných místech a zvycích ve světě. Jinak samozřejmě ve škole nesmíme vykládat nic o alkoholu, prasátkách ani blížících se Vánocích, i když záleží na tom, jak konzervativní je ta která instituce. V Emirátech se ve skutečnosti Vánoce slaví, vánoční výzdoba je teď i tady všude, alkohol se tu pije také a vepřové se dá koupit ve specializovaných obchodech a podává se i v restauracích. Každý si chodí oblečený, jak chce, zvlášť v turisticky orientovaném Dubaji se bez problémů snesou zahalené muslimky s Evropankami v šortkách a tričku.

Přesto, jste i v Dubaji tak otevřená až prostořeká jako v ČR?

To bych dopadla jako sedláci u Chlumce! Musím zachovávat dekórum, i když třídní sprosťák vykřikuje: „Miss, já muset na hajzl, nebo se pose..!“ Ale mimo práci samozřejmě prostořečíme i tady v Emirátech, většinou s Iry, ti mají fajn smysl pro humor. V tom vidím trochu paralelu se socialismem. Přežívali jsme díky humoru.

Mohla byste si v Emirátech dovolit vydat tak satirickou knihu?

To nevím a ani to zkoušet nebudu. Podle mě by mohla bavit západní expatrioty, ale Arabové by tenhle humor nejspíš nepochopili. Oni jsou mírně naivní a berou se příliš vážně. Nechci ale zevšeobecňovat, znám pár takových, kteří by se určitě od srdce zasmáli. Ale bohatě mi stačí, když se zasmějí Češi.

 

Fotografie: city-dog.cz.