Adventní zvyky. Kde se vzal betlém a od kdy pečeme vánočku?
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
01.12.2018
Vánoce v Praze

Adventní zvyky. Kde se vzal betlém a od kdy pečeme vánočku?

Adventní zvyky. Kde se vzal betlém a od kdy pečeme vánočku?
Není úplně běžné, aby se pohanské a církevní zvyky prolínaly tolik, jako právě o adventu. Víte vůbec, že stromky si zdobili už Keltové, aby tím uctili boha Slunce? A kde se vzala tradice betlémů nebo pečení vánočky? Všechno tohle jsme vám dali dohromady, abyste letos o Vánocích byli zase o něco chytřejší. Přejeme vám krásný první adventní víkend!

Není úplně běžné, aby se pohanské a církevní zvyky prolínaly tolik, jako právě o adventu. Víte vůbec, že stromky si zdobili už Keltové, aby tím uctili boha Slunce? A kde se vzala tradice betlémů nebo pečení vánočky? Všechno tohle jsme vám dali dohromady, abyste letos o Vánocích byli zase o něco chytřejší. Přejeme vám krásný první adventní víkend!

Slovo advent pochází z latinského slova "adventus" (příchod, očekávání). Z křesťanského pohledu je to očekávání narození Ježíše Krista. V pohanských dobách bylo toto období spojováno se zimním slunovratem , tedy jako očekávání jara, kdy se všechno znovu zrodí po dlouhé zimě. Stopy adventní liturgie můžeme nalézt už v polovině 5. století v Ravenně. 

Délka adventního období je vymezena čtyřmi adventními nedělemi. První adventní neděle, kterou období začíná, letos připadá na 2. prosince. Čtvrtá adventní neděle letos bude 23. prosince. Vánoční doba, která na advent navazuje, začíná po západu slunce Štědrého večera.

Adventní věnec

Tradičním symbolem adventu je od 19. století adventní věnec, který má v různých oblastech různou podobu. V České republice ho nejčastěji uvidíme se čtyřmi svíčkami. Podle tradice by na věnci měly být 4   svíčky symbolizující 4 adventní neděle. Barvu by měly mít buď fialovou nebo růžovou. Fialová barva symbolizuje pokání a čekání, růžová zas koresonduje se slavnostní barvou kněžských rouch. Dnes se ale setkáváme s různými barvami. Mezi nejoblíbenější patří především červená a bílá. Tradice zapalování svíček na věncích vychází ze židovské tradice zapalování osmi svící o svátcích zvaných Chanuka. Dříve se adventní věnce spíše zavěšovaly. Dodnes je tento způsob k vidění v kostelech. V domácnostech ale věnec slouží především jako ozdoba svátečního stolu. Zapalování stále většího počtu svící vyjadřuje stupňující se očekávání a radost.

  • Na první adventní neděli zapalujeme první svíčku, tzv. svíci proroků. Tato svíčka je památkou na proroky, kteří předpověděli narození Ježíše Krista.
  • Na druhou adventní neděli zapalujeme druhou svíčku, tzv. betlémskou, která reprezentuje lásku a představuje Ježíškovy jesličky.
  • Na třetí adventní neděli zapalujeme třetí svíci, tzv. pastýřskou, která vyjadřuje radost z toho, že postní období je téměř u konce a adventní období získává slavnostnější ráz.
  • Na čtvrtou adventní neděli zapalujeme poslední svíčku, tzv. andělskou, která představuje mír a pokoj. Čtvrtá adventní neděle může připadnout na Štědrý den.

Věnce se vily i v předkřesťanských dobách. Byly bez svící, z různých rostlin, které měly symbolický význam. Většinou měly zajistit svému majiteli štěstí, lásku, zdraví a bohatství. Zkrátka měly přivolat dobré duchy. Holé věnce ze slámy zase odháněly zlé duchy a tím zajišťovaly požehnání.

Významná jména

Advent je také spjatý se svátky významných světců – sv. Barbory (4. 12.), sv. Mikuláše (6. 12.) a sv. Lucie (13. 12.). Na svatou Barboru si dáváme do váz větvičky třešní - takzvané barborky. Rozkvetlé barborky symbolizují nejen příchod nového světla v podobě Ježíše Krista, ale původně připomínají i právě proběhnuvší zimní slunovrat. V předvečer svátku svatého Mikuláše zase chodí za dětmi Mikuláš, čert a anděl a rozdává jim dárky. I svaté Lucie rozdávaly dětem dárky (a těm zlobivým hrozily rozpáráním břicha), ale dnes už se tato tradice příliš nedodržuje.

Vánoční stromeček

Podle prvních zmínek se stromek zavěšoval nad štědrovečerní stůl, ovšem špičkou dolů. Tradice zdobení stromku, jak ji známe dnes, pochází z německých měst. Jedna z prvních zpráv o ozdobeném a osvětleném stromku v místnosti je v brémské kronice z roku 1570. Tent zvyk se rozšířil nejdříve mezi bohatým mněšťanstvem, na venkově se ujímá až mnohem později. Katolická církev považovala zpočátku zdobení stromů za pohanský zvyk. V mnohém měla pravdu. Germánské kmeny prý tak kdysi o zimním slunovratu uctívaly boha Wotana. Podobně i Keltové ozdobenými stromky či větvemi uctívali boha Slunce.

V Česku nemá vánoční stromek dlouhou tradici. Poprvé jej pro své přátele nazdobil v roce 1812 ředitel pražského Stavovského divadla Jan Karel Liebich na svém libeňském zámečku Šilboch. Nový zvyk se však začal prosazovat jen pozvolna, mezi bohatými měšťany to bylo až někdy ve 40. letech 19. století, na vesnicích ještě později.

Jmelí

Těžko bychom dnes hledali domácnost, kde o Vánocích chybí jmelí. Kde se ale vlastně tahle tradice vzala? Keltové věřili, že 12 nocí následujících po zimním slunovratu (21. prosince) ze země vylézají démoni a čarodějnice. Proti tomuto nebezpečnému dění bylo třeba se bránit a Keltové k tomu používali právě jmelí, které rozvěšovali ve svých obydlích. Kromě toho také věřili, že přináší do domu štěstí, odvahu, lásku a plodnost. Z toho se také vyvinula tradice polibku pod jmelím. Keltský muž směl políbit každou ženu, kterou uviděl procházet pod zavěšeným jmelím. Po polibku z něj utrhli společně jednu bobulku. Jen ta poslední musela zůstat. 

Vánočka

Slavnostní vánoční pečivo z bílé mouky v podobě klínu nebo pletence popsal již kolem roku 1400 benediktinský mnich Jan z Holešova ve svém Pojednání o Štědrém večeru. Podle jeho výkladu toto pečivo symbolizovalo Kristovu neposkvrněnost a připomínalo, jak byl zavinut do plenek. 

Předchůdcem dnešní vánočky je tzv. calta - staročeské moučné pečivo, které mělo podobu nepleteného bochníku a na českém území se peklo už ve 14. století. První písemné zmínky o vánočce pocházejí z 16. století.

Pečení vánočky bylo zpočátku výsadou příslušníků pekařského cechu, který mezi ostatními odjakživa zastával vysoké postavení. Každé štědrovečerní dopoledne se na Pražský hrad vydalo šest bíle oděných pekařských tovaryšů, kteří v rukou nesli dlouhé ohoblované prkno a na něm velikou vánočku s rozinkami a sypanou madlemi. Ta měla přijít na stůl nejvyššímu královskému purkrabímu. Hloučky Pražanů čekaly na poselstvo pražského pekařského cechu již před Karlovým mostem a některé roky se sešlo tolik lidí, že pekaře musela obklopit městská stráž, aby vůbec vánočku donesli na Hrad bez úhony. Zlomená, či jinak poničená vánočka znamenala pro cech obrovskou ostudu.

Od 18. století si vánočky začali lidé péct sami doma. Na Štědrý den upekla hospodyně jednu vánočku pro každého člena rodiny a také jednu větší, zdobenou rozinkami a mandlemi. Ta přišla na štědrovečerní tabuli a nakrojit ji mohl jedině hospodář. Po krajíčku z ní dostal každý člen domácnosti, včetně dobytka, neboť se věřilo, že mu to přinese zdraví a ochranu před zlými silami.

Betlém

Vznik tradice jesliček je spojen s událostí, která se stala v roce 1223. Tehdy pozval italský šlechtic Giovanni di Velita Františka z Assisi, aby strávil Vánoce na jeho panství. Budoucí světec si prý přál vidět, jak právě narozený Ježíšek leží v nuzném chlévě na seně v jesličkách, a rozhodl se, že tento výjev zobrazí. Vybral si jeskyni na vrcholu skalnatého kopce u vesničky Greccio, kterou upravil jako kapli a uspořádal v ní výjev narození Páně. Sem pak pozval v noci 24. prosince vesničany z širokého okolí. Podle tradice byla tato událost nejen prvním „betlémem“, ale byla tu prý poprvé sloužena i půlnoční mše.

 

 Fotografie: unsplash, maskrtnica