Devadesátky byly bláznivé období, říká Charlie One z Ohm Square
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
21.08.2019
Rozhovor

Devadesátky byly bláznivé období, říká Charlie One z Ohm Square

Devadesátky byly bláznivé období, říká Charlie One z Ohm Square
↵Ohm Square patří k nejoriginálnějším kapelám, které se v Čechách od revoluce vyrojily. Na konci devadesátých let způsobili na klubové scéně revoluci svými drum‘n’bassovými deskami, alternativním zvukem a také nekonečnou energií své zpěvačky, rodilé Britky Charlotte Fairman, které ale nikdo neřekne jinak než Charlie One. Po určité pauze jsme je mohli opět slyšet na letošním Metronome Festivalu, v jehož zákulisí jsme si povídali.

Ohm Square patří k nejoriginálnějším kapelám, které se v Čechách od revoluce vyrojily. Na konci devadesátých let způsobili na klubové scéně revoluci svými drum‘n’bassovými deskami, alternativním zvukem a také nekonečnou energií své zpěvačky, rodilé Britky Charlotte Fairman, které ale nikdo neřekne jinak než Charlie One. Po určité pauze jsme je mohli opět slyšet na letošním Metronome Festivalu, v jehož zákulisí jsme si povídali.

Pro mou generaci je Ohm Square kultovní skupina, vaši hudbu jsme slyšeli ve filmech jako Samotáři nebo Šeptej, od posluchačů Radia 1 jste dostali cenu kapela desetiletí. Pak jste se na čas odmlčeli. Přichází teď nějaký comeback?

Chvíli jsme opravdu příliš nehráli, občas jsme udělali menší koncert, ale nebylo toho mnoho. Loni jsme ale po delší době natočili nový materiál, který se myslím docela povedl. Potom přišla nabídka od festivalu a musím říct, že jsem vážně ráda, že jsme ji vzali, protože jsme se museli kousnout a konečně dokončit skladby, na kterých jsme dělali. Jinak bychom to pořád dokola předělávali a trvalo by to dlouho. Takže mít deadline pro nás bylo požehnání. Díky tomu už zase fungujeme, máme spoustu nových písniček, znovu jsme se sehráli a jsme zpátky na scéně! (smích)

Co bylo důvodem vaší pauzy?

Ona to ani nebyla oficiální pauza, prostě bylo málo času a byly jiné povinnosti. Mně se narodilo dítě, ve stejnou dobu jsme dokončili album, nedalo se všechno moc stíhat. Takže jsme se starali o rodiny a své soukromé životy. Ale my ani předtím nehráli každý týden, takže si toho lidé hned ani nevšimli. (smích)

Když si srovnám váš zvuk z dneška a z dřívějších alb, je zjevné, že jste se zvukově trochu posunuli. Plánovali jste to, nebo to přišlo přirozeně?

Šlo to samo, jak šly roky, i my jsme se měnili, takže ten posun je přirozený. Ale ráda občas hraju starší věci, lidi na to většinou dobře reagují, říkají „Jéé, to znám,” to je vážně příjemné. Ale i v tom případě je někdy trochu zremixujeme, aby to nebylo pořád to stejné.

Jak vlastně vznikl váš původní zvuk? Z čeho jste vycházeli?

Když jsme začali hrát, tak to byla úžasná doba, pozdní devadesátky, vlastně půlka devadesátek! Všechno kolem se měnilo a otvíralo, byla spousta možností. Byli jsme v kapele čtyři a každý do toho něco přinesl. Co jsme tehdy hráli bylo hlavně drum ‘n’ bass, ale nesnažili jsme se následovat žádný trend. Naše první album Ohmophonica bylo hodně experimentální, to další, Scion, bylo zase hodně rychlé. Potom jsme hodně zpomalili a přišli s Love Classics, což byl původně trochu vtip. Najednou jsem zjistila, že mám plno písniček o lásce, tak mi kluci říkali, ať to vydáme jako album zamilovaných songů. Bylo to hodně jiné, ale pár písniček tam se myslím povedlo. Každopádně to bylo víc popové. Pak bylo Taking Shape a trochu pauza.

Potom přišlo vaše poslední album A Curious Place Between Souls And Atoms. To je asi nejpřístupnější ze všech vašich desek.

Asi jo, je ze všech nejvíc „poslouchatelné” pro širší publikum. Ale myslím, že určitý dobrý zvuk tam snad zůstal. (smích)

Nikdy jste nezněli jako česká kapela, je to i tím, že jste Angličanka?

Určitě trochu ano, ale to rozhodně nebyl plán. Všechno kolem nás vznikalo velmi spontánně. Já jsem sem přijela v roce devadesátpět, potkala jsem ostatní kluky a začali jsme hrát, bylo to bláznivé období. První věc jsme nahráli ve studiu Rudolfina. V té době jsme vlastně znala jen Honzu Muchowa (Jan P. Muchow je čtyřnásobný držitel Českého lva za filmovou hudbu, hraje mj. v kapelách Ecstasy of St. Theresa nebo Umakart, poz. red.), pak jsem přes něj poznala Jana2, Jana5 i Dušana. (Jan Čechtický, Jan Kleník a Dušan Lipert, zakládající členové Ohm Square, pozn. red.)

Jak to vlastně celé vzniklo?

Honzu Muchowa jsem potkala ve studiu v Londýně. On tehdy nahrával u stejné značky jako já se svojí předchozí kapelou a líbila se mu jedna věc, co jsme dělali, tak jsme se seznámili. Stali se z nás kamarádi, začala jsem jezdit do Prahy a pak potkala Jana2 a ostatní kluky. Oni pak založili Ohm Square a najednou mi zavolali, jestli s nima nechci zpívat. Já řekla, že jo a zbytek je historie. (smích)

Takže to šlo hned hladce?

Vlastně to bylo zpočátku hrozně jednoduché, přijela jsem asi třikrát, velmi rychle jsme nahráli album a lidem se hodně líbilo. Pak nám teda chvíli trvalo udělat další věci. Po pár letech ale přišly rodiny a povinnosti, nikdo moc nestíhal, takže se Dušan rozhodl odejít, časem odešel i Jan5, ale zůstali jsme kamarádi. Takže jsme si s Honzou Čechtickým řekli, že budeme pokračovat ve dvou a funguje to dál.

 

Kromě Ohm Square hrajete i v Charlie & The Chocolates. To je úplně jiný styl.

Je to zajímavý projekt, hrajeme jazz, trochu pop a tak. Hrajeme covery a hrozně mě to baví, protože si můžete vybrat všechno, co vás baví. Ellu Fitzgerald, jazzové klasiky a tak. Máme díky tomu i dost koncertů, nedávno jsme hráli třeba na oslavě královniných narozenin na britském velvyslanectví. Královna ale bohužel nepřišla. (smích) Taky připravuju sólové album, to bude trochu víc elektronické. Takže je to hodně věcí, pořád mám někde v hlavě to vlastní album, ale teď zase začínáme hrát s Ohm Square, takže chci dokončit věci, co chystáme v rámci kapely a sólovou desku nechám asi na potom.

Jak je tedy nové album Ohm Square daleko?

Několik písniček už máme nahraných, pár jich ještě připravujeme, ale pevně doufám, že do konce roku to zvládneme.

Na Vánoce.

Na Vánoce.

Ohm Square můžete slyšet ve čtvrtek 22. 8 v Českých Budějovicích na Festivalu U Slavie a ve čtvrtek 12. 9. v Zach’s pub v Plzni.

 

Fotografie: Tomáš Rubín pro city-dog.cz