100 let legendy. Pořád je co objevovat, říkají následovníci Zikmunda a Hanzelky
City-Dog.cz | pražský žurnál
0
14.02.2019

100 let legendy. Pořád je co objevovat, říkají následovníci Zikmunda a Hanzelky

100 let legendy. Pořád je co objevovat, říkají následovníci Zikmunda a Hanzelky
Objevit dosud neobjevené, poznat nepoznané, to je snem každého cestovatele. To první je dnes už téměř nemožné, na druhou stranu není jakýkoli krok mimo každodenní dobře známou realitu takovým malým objevem? Poznat nepoznané stále jde, cestovat stojí za to, i když se nejspíš nestanete průkopníkem a legendou jako pan Miroslav Zikmund, který právě slaví neuvěřitelných sto let!

Objevit dosud neobjevené, poznat nepoznané, to je snem každého cestovatele. To první je dnes už téměř nemožné, na druhou stranu není jakýkoli krok mimo každodenní dobře známou realitu takovým malým objevem? Poznat nepoznané stále jde, cestovat stojí za to, i když se nejspíš nestanete průkopníkem a legendou jako pan Miroslav Zikmund, který právě slaví neuvěřitelných sto let!

„Objevování je podstata cestování, ať už cestujete jakkoliv. Je skoro jisté, že v dnešní době už neobjevíte nový kmen v brazilském pralese, ale každá cesta vám může přinést nějaký váš osobní objev,“ říká Tomáš Hájek, který svou cestovatelskou vášeň sdílí spolu s manželkou Janou, a oba svým nadšením s úspěchem nakazili už i potomky, jedenáctiletou Julii a sedmiletého Kryštofa. „S dětmi je to krásně vidět, protože pro ně je všechno nové, zajímavé a ony se zato nestydí. Naopak, vtáhnou vás do svých objevů zcela přirozeně. A tak je každá naše cesta úžasná díky všem těm novým věcem, které s nimi poznáváme. A nemusí to být zrovna výlet přes půlku světa, často stačí vyrazit do nejbližšího lesa. Ve Vídni jsme byli mnohokrát, ale až dvouletá Julinka si všimla zapadlého obchůdku v budově opery s úžasnými plesovými šaty. Díky Kryštofovi zas víme, jak funguje jakékoli technické zařízení, lanovka, vlak, sněžná rolba, kterou na cestách potkáme. I dospělý člověk se díky cestování neustále dozvídá něco nového, často o sobě samém. Každé vykročení z komfortní zóny je zkrátka příležitostí k novým objevům.“

 

 

Tomáš cestoval samozřejmě rád a hodně i předtím, než přišly na svět děti, i teď vyrazí občas sám, nejčastěji pracovně. Své hobby přetavil na práci na plný úvazek, jako novinář na volné noze píše, fotografuje, s manželkou provozují blog o cestování s dětmi Objevíme svět. „Asi nejlepší cesta bez dětí byla do Peru, kde jsem fotografoval sběrače kávy a kakaa. Za tím samým účelem jsem pak o rok později jel do Ugandy. Nejlepší cesta s dětmi byla nejspíš do Finska, do střediska Rukka, kde jsme zkoušeli všechny možné atrakce jako třeba rybaření v ledu nebo jízdu na sněžném skútru. Ale nejraději jezdíme všichni kamkoli do hor.“

Pravdou je, že díky technickému pokroku je dnes přístupný prakticky každý kousek Země. Ne každý se ale vydá nakonec na cestu, i když vůně dálek láká zvláště v mládí každého. Generace za generací hltají stále příběhy velkých cestovatelů, mezi nimi i významných českých průkopníků jako byli Emil Holub, Alberto Vojtěch Frič a samozřejmě legendární dvojice Zikmund & Hanzelka. „Snad to bylo i tím, že po únoru jsme byli pro československé občany jediným okýnkem – spíš doširoka otevřeným oknem – do světa. Do světa, kam sami nemohli,“ popisuje úspěch „značky“ H+Z Miroslav Zikmund. V letech 1947 až 1964 projela tahle nerozlučná dvojice se svou věrnou Tatrou 87 (mimochodem právě díky ní coby ideálnímu reklamnímu prostředku získali od vlády příspěvek 400 tisíc korun na propagaci země) téměř celý svět – v době, kdy bylo prakticky nemožné vycestovat z naší republiky a kdy se ještě fotilo na černobílý film.

Jako vůbec první to vzali napříč celou Afrikou a také Sovětským svazem od východu na západ. Své zážitky zpracovali v desítkách knih, jejichž oblibu ještě zesílila rozhlasová četba na pokračování, reportáže z jejich první cesty se staly vůbec nejposlouchanějším pořadem Československého rozhlasu. Úspěch cestovatelské dvojice Zikmund-Hanzelka byl naprosto fenomenální, jejich knihy vydávané ve stotisícových nákladech byly vždy rozebrané po pár hodinách. Každý kluk ba i každá holka snili o tom vydat se na cestu, tak jako oni. A vlastně je tomu tak do jisté míry dodnes, i když podobnou slávu těžko kdy komu cestování přinese. Žádný cestovatel už takového úspěchu nedosáhne, štrádovat po světě dnes může každý, punc výjimečnosti je ten tam. Ale dobrodružství, pocit z odkrývání jakési jiné dimenze života, zůstává. A tak se na cesty vydávají další a další dobrodruzi...

Tak jako mladí plzeňští cestovatelé Lukáš Socha a Tomáš Vaňourek, kteří se na konci loňského roku vrátili z devítiměsíční dobrodružné výpravy právě po stopách legendární dvojice. Procestovali 32 zemí a urazili téměř 130 000 kilometrů. Cestu plánovali rok a trasu připravovali i ve spolupráci se samotným panem Zikmundem, který jim pomohl vybrat na 120 fotografií – mladí cestovatelé hledali místa, odkud fotili před víc než půl stoletím jejich předchůdci, a snažili se vytvořit snímky se stejnou kompozicí. Výsledek si můžete prohlédnout v rámci projektu Zikmund100 na výstavě v Papírně Plzeň. „O každém místě jsme měli možnost číst v knihách nebo denících Hanzelky a Zikmunda a tato fakta jsme pak porovnávali se současností. Vždyť v roce 1960 bylo na světě o 4,5 miliardy lidí méně, což se projevuje především v Indii a Indonésii,“ dodává Lukáš Socha k tomu, jak moc se za tu dobu změnilo. „Cesta nás naučila pracovat na hranici únosnosti v těch nejkrutějších podmínkách napříč Euroasií. Poznali jsme, jak důležité je mít oporu jeden v druhém a jak malá chyba může přinést velké a nepříjemné následky,“ vzpomíná Tomáš Vaňourek.

Také Lucie Radová je cestovatelka srdcem i duší a vlastně i povoláním a také ona energicky nesouhlasí s tím, že by už dnes nebylo co objevovat. „Samozřejmě, že je! Sice to už nebudou civilizací nedotčené kmeny Papuy-Nové Guiney nebo velkolepé objevy mexických pyramid, ale svět je obrovský a míst k objevování jsou spousty. Nejzajímavější je to tam, kam nevedou žádné cesty, a kde vám neporadí ani žádný průvodce. Je dost možné, že než narazíte na něco opravdu hodně zajímavého, skončí několik vašich expedic fiaskem. Ale nevzdávejte to. Ten pocit, když pro sebe něco objevíte, je fantastický. Já třeba moc ráda vzpomínám na to, když jsme s bývalým manželem takto objevovali Srí Lanku ve vypůjčeném tuktuku. Díky tomu podivnému vozítku na třech kolech jsme poobědvali s mnichy v klášteře, krásnou shodou okolností narazili na sloní rodinku v lese, vozili místňáky jako lokální taxi. Objevování má spoustu podob, záleží na každém, jakou si zvolí.”

Lucka si mimochodem podivnou trojkolku zamilovala natolik, že se dvěma takovými, natřenými optimisticky narůžovo, projela v dívčí partě odshora dolů skoro celou Jižní Ameriku! Letošní zimu pro změnu tráví v klidném Bio Villas na ostrově Bali, kde píše svou první kníhu, která by měla vyjít už letos před Vánocemi. A aby se z toho neustálého psaní nezbláznila, protože bloguje i na svých stránkách luckycesta, vymýšlí si díky projektu Outdoortrip nejrůznější výlety po okolí.

Je vlastně jedno, jestli si připadáte jako opravdový cestovatel anebo jako obyčejný turista. „Já v tom zas tak velký rozdíl nevidím,“ říká Lucka. „Oba si po svém chtějí objevit neznámý kout země. Existuje ale ještě jeden druh rádoby cestovatele, rozmohl se nám tu totiž takový nešvar – instagramové cestování. Tihle lidé cestují jen pro to, aby si na nějakém cool místě udělali cool fotku, pak na ni hodili deset filtrů, ověnčili stovkou hashtagů a pověsili na sociální sítě na internet. A tak se stojí fronty na vodopády, vyhlídky, stydnou obědy a na západy slunce se kouká přes displeje mobilů. Každý, kdo má toulavé boty ví, že to není o jednom cvaknutí spouště. Jde o prožitek. Kromě toho, že je to hloupé, je to i lež. Tohle není ani cestovatelství, ani turismus. To je pozérství.“

 

   Fotografie: city-dog.cz, archiv výstavy Zikmund100