up_icon

Lidé

facebook twitter mail

Co znamená „být navždy svoji“? Rozhovor s manžely, kteří oslavili smaragdovou svatbu

24.05.2018 / AUTOR: Stanislav Hampl

Manželství, které překonalo 58 let.

Zajímá vás, jak to všechno bylo? Jak to tenkrát probíhalo? Manželé Dagmar (DH) a Stanislav Hamplovi (SH) nás nechali nakouknout do svého bytu na pražském Břevnově, kde jsme si s nimi povídali a vzpomínali na jejich svatbu nad albem plným fotografií, čajem a čokoládovou buchtou.

Řeknete nám na úvod, kde jste se narodili a kde jste oba vyrůstali?

DH: Já jsem ročník 1940. Narodila jsem se v Praze v porodnici na Štvanici během války. Měla jsem jednoho sourozence.
SH: Vyrůstal jsem na Moravě, konkrétně v obci Troubelice, kde jsem se narodil v roce 1934. Vystudoval jsem gymnázium v Litovli a následně šel na vojenskou školu do Žiliny.

Jaké jste měli dětství?

DH: Byla válka, ale vlastně spokojené. Nám to tenkrát přišlo normální. Všechno sice bylo na příděl, ale já jsem jiný svět nepoznala.

Vzpomínate si na vaše seznámení? Jak proběhlo a kde?

DH: Vzpomínám si, že muž měl kasárna hned vedle naší školy. Holky po těch vojácích pořád pokukovaly a mě ani tenkrát moc nezajímali. Nakonec si vybavuji, že jsme seznámili tak, že při společné akci svazu mládeže, na kterou jsme jeli autem s otevřenou korbou, mi muž půjčil svoji deku a v tu chvíli jsme se poprvé začali bavit. Bydleli jsme tehdy v Rumburku, kam jsme dostali nabídku vyrazit, abychom osídlovali pohraničí, které bylo po válce prázdné. Můj otec byl předseda místního spotřebního družstva Jednota.
SH: Přesně tak, všechno se to odehrálo v Rumburku, kam jsem já pro změnu dostal přemístěnku z Olomouce, kam jsem se dostal hned po dostudování vojenské školy. 
DH: Vlastně to byla svým způsobem hříčka osudu, že jsme se dali dohromady. Oba jsme byli z jiných částí republiky, až jsme se museli potkat v Rumburku.

Po tom, co jste se poznali, jste se brali také v Rumburku?

SH: Ano, brali. Brali jsme se na místním úřadě. 

Kostel tehdy nepřipadal v úvahu?

DH: Nepřipadal, ani nás nenapadl. Tenkrát se to snad ani nesmělo. Úřad tehdy zastřešoval veškerý občanský život – od vítání občánků, přes vydání občanského průkazu až po svatbu.

Jak vás tenkrát váš muž požádal o ruku, šel za vaším tatínkem?

DH: To už si ani nepamatuji, ale nebylo to nijak oficiální. Můj muž k nám tehdy chodil často, chutnalo mu, co moje maminka pekla.

Kolik Vám bylo, když jste se brali?

DH: Bylo to v roce 1960. Já měla vždycky vysněno, že se vdám do 19 let a v den svatby mi bylo 19 a týden na to 20. Tenkrát to bylo normální, že se holky vdávaly brzo, protože jinak hrozilo, že zbydou na ocet. Dneska se lidi berou i v dost pokročilém věku, dřív se na to koukalo jinak.
SH: Mně bylo 26 a už jsem tehdy sloužil jako voják z povolání, takže jsem na svatbu šel v uniformě jako nadporučík.

A střílelo se?

SH: Ano, střílelo. Na jedné z fotek to je vidět, jak můj nadřízený z pistole střílí na naši počest do vzduchu.

Doufám, že se nikomu nic nestalo. Báli jste se?

DH: To nás ani nenapadlo, ale je pravda, že jsme se pak po svatbě dozvěděli, že ta horká nábojnice, která vyskočila z pistole, snad měla někoho popálit na ruce. On totiž mětský úřad měl společný dvůr s místní základní školou a zvědavé děti se k nám tenkrát seběhly, ale nic vážného to nebylo, jen pár slz.

Pamatujete si na nějaké další zvyky, které jste u vás na svatbě dodržovali?

DH: Vlastně to bylo spíš hodně konzervativní. Navzájem jsme se krmili při polívce a  proběhlo rozbíjení talíře, ale žádné házení květinou, nebo různé hry, které probíhají dnes, jsme nehráli. Naše svatba byla z tohoto pohledu spíše komorní. Bylo tam tenkrát okolo 30 svatebčanů.  Hlavně obě naše rodiny. Ta mužova přijela tedy až z dalekých Troubelic. Přivezli dorty a sladké. Já jsem tenkrát chystala s mými rodiči oběd, který jsme si snědli u nich doma, kam se všech 30 lidí vešlo, což bylo až neuvěřitelné. Společně jsme poobědvali velmi klasicky hovězí vývar a jako hlavní chod nesměla chybět svíčková.

Když se dívám na ty fotky, kdo vám je pořizoval?

DH: To tenkrát bylo docela téma, protože jsme si nevybrali nikoho z místních fotografů, ale moje spolužačka měla muže, který byl fotografem a mně se jeho fotky strašně líbily. Tak jsme ho poprosili, jestli by nám svatbu nenafotil, i když byl z Mikulášovic (z Mikulášovic do Rumburka je to cca 15 km, pozn. redakce).

O vašem muži už víme, že měl na svatbě uniformu. Co jste měla na sobě vy?

DH: Já měla bílé šaty, které jsem si tenkrát vysnila a koupila. Té látce se říkalo monofil (pokud byste si přáli šaty z monofilu, tak je dodnes k mání, např. zde) a jinou tehdy skoro nebylo možné sehnat. Byl to v podstatě silon a v něm byly vyšívané kytičky.

Jak jste si pořídili snubní prstýnky?

DH: Šli jsme tehdy do místního zlatnictví, a tam jsme si je společně vybrali, nijak zvlášť jsme to neřešili.

Kam vás život zavál po svatbě?

SH: Z Rumburku jsme se po čase přestěhovali do Staré Boleslavi. Manželka má blízký vztah k našemu hlavnímu městu, a tak když byla možnost přestěhovat se mu blíž, tak jsme neváhali. Nakonec jsme se přestěhovali do Prahy úplně.
DH: Narodili se nám dva synové a následně 4 vnoučata. Před důchodem jsme oba s mužem pracovali už v Praze. Já v Ústavu leteckého zdravotnictví jako administrativní pracovnice a můj muž kousek ode mne na ministerstvu obrany. Dostali jsme tehdy přidělený byt na pražském Břevnově, kde jsme doteď a jsme tu spokojení. Máme kousek od našeho domu zahrádkářskou kolonii, do jejíhož budovaní jsme se tehdy zapojili, a tak doteď chodíme společně obdělávat a zalévat naši malou zahrádku.

Jak slavíte svá svatební výročí?

DH: Většinou v rodinném kruhu. Synové si na nás vzpomenou a donesou kytku. Je to už pěkná řádka let. Když jsme měli zlatou svatbu po 50 letech, tak nás dokonce pozvali na místní úřad Prahy 6 na Vítězném náměstí, kde nám pogratulovali. Bylo to od nich milé. Uvidíme, máme nakročeno k 60letému vyročí, té svatbě se říká platinová, tak ji snad zase společně oslavíme.

Existuje něco, co vám pomohlo k tomu, že jste tak dlouho spolu?

DH: Určitě je k tomu potřeba velká dávka pochopení, tolerance a trpělivosti. I když to společné soužití není často jednoduché, tak si člověk musí uvědomit, že ve dvou se přece jenom všechno řeší lépe.

 

Další užití materiálů city-dog.cz je možné pouze s písemným souhlasem redakce. Více zde.

   Fotografie: Anežka Svobodová pro city-dog.cz 

commentkomentáře
přihlásit se pomocí
nebo komentujte bez registrace
Přestat odpovídat

favouritnejčtenější

Našli jsme vakcínu proti koronaviru, tvrdí rumunští vědci

Nový lék se začíná okamžitě testovat.…

heart

Líbil se vám tento článek?
Podpořte nás!

Jsme nezávislé médium bez velkých investorů či zahraničních vlastníků. Proto budeme rádi, pokud nám projevíte svou přízeň prostřednictvím malého příspěvku. Děkujeme!

Podpořte nás a pošlete nám:
Zavřít nemám zájem close
heart

Líbí se vám náš obsah?
Podpořte nás!

Jsme nezávislé médium bez velkých investorů či zahraničních vlastníků. Proto budeme rádi, pokud nám projevíte svou přízeň prostřednictvím malého příspěvku. Děkujeme!

Podpořte nás a pošlete nám:
Zavřít nemám zájem close
Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Další informace
popupClose