up_icon

Lidé

facebook twitter mail

Do televize už se nikdy nevrátím, říká někdejší moderátorská hvězda Čejková 

07.08.2020 / AUTOR: Redakce

Dnes nevíte, co je komerční a co veřejnoprávní, ale tušíte, na čí straně, kdo stojí, tvrdí Mirka Čejková.

ZDROJ: Pavel Tůma, mirkacejkova.cz

Před dvaceti lety neměla coby nejoblíbenější moderátorka u diváků konkurenci. Někdejší televizní eso Mirka Čejková se v současné době živí jako akreditovaná koučka a trenér komunikace. „Kamarádím se slovy, všichni je používají, ale málokdo si uvědomuje, jak ho ovlivňují, jak programují naše chování a tak s tím pomáhám,” říká. Energie jí nechybí, nejnověji se pustila do projektů souvisejících s virtuální realitou.

Co jste dělala během nouzového stavu?

Strávila jsem ten čas na home-office, ale pro mě to nebyl zas takový šok, jsem zvyklá. Sice odpadla školení ve firmách a další věci, ale zase byl čas na úklid. Vyřídila jsem  spoustu restů, uklízela jsem si v počítači, v účtech, v hlavě – takový sebekoučink, změnila jsem přístup, přešla na online a byla s klienty ve spojení na dálku. Taky jsme pracovali na projektech s firmou Virtual Lab. Říká se, pozor, co si přeješ, a já si přála novou pracovní výzvu a zajímavý projekt. Tak se teď učím od vrstevníků mých synů o světě nejmodernějších digitálních technologií. Na jedné straně mě to trochu děsí, kam se jako lidstvo posunujeme, na druhé straně ty možnosti jsou obrovské.

Jak často koučujete?

Sebe často. Když si uvědomíte, že vedeme nekonečný rozhovor sami se sebou, že na věci reagujeme a každou chvíli se o něčem rozhodujeme, tak máte dvě možnosti, buď nepřemýšlíte a věci se dějí, nebo to chcete kontrolovat. A kontrola znamená, že si uvědomujete souvislosti a že si kladete otázky. To je vlastně koučink - určitá forma komunikace, která nás vede ke správné volbě, ke správnému rozhodnutí. Občas štvu kamarády, protože místo pokecání se začnu ptát  a pak zase když se neptám, tak přijdou s tím, že by pár těch šťouravejch otázek bodlo. S klienty je to samozřejmě jinak a má to svoje daná pravidla.

Dovedete si představit, že se někdy třeba v budoucnu vrátíte k práci v televizi?

Ne.

Uzavřená kapitola?

Absolutně.

Ani když přijde nabídka, která se neodmítá?

Odmítla jsem už takové nabídky, že o penězích to není.

Měla jsem na mysli spíš moderování.

Dobře, tak mi řekněte, co bych měla moderovat. Zprávy? Řekněte mi kdo jsou vaši oblíbení moderátoři, jak často se na ně díváte a proč.

Nedívám.

A proč bych to měla moderovat, když se na to nekoukáte.

Jenže stále je tu hodně lidí, kteří se na televizi dívá, byla jste jedna z nejoblíbenějších televizních tváří, s vysokou sledovaností, proto se ptám, jestli je možné na to nějak navázat.

Musela byste se spíš zeptat, co mě naplňuje, co chci dělat. A důležité je vůbec proč bych to měla dělat.

Myslíte, že zprávy v televizi, které vám večer ukazují, odrážejí svět a skutečné dění? Nechci úplně použít termín manipulace, ale svým způsobem to tak je, musíme se smířit s tím, že někdo rozhoduje o tom, co je důležité, v jakém kontextu to naservíruje, jaká data se zveřejní a jaká se přejdou.

Bylo to tak vždycky, jen před třiceti lety v té euforii z nově nabyté svobody slova byla ta pravidla přísnější. Dnes nevíte, co je komerční a co veřejnoprávní, ale tušíte, na čí straně, kdo stojí.

Díváte se na televizi?

Televizi nemám, ale na počítači jsem si teď pustila start raketoplánu a pustila jsem si také jednu novou stanici, abych viděla, jak to vypadá.

Kam se podle vás televize posunula od té doby, co jste úplně odešla?

Nemůžu hodnotit konkrétní televize, nejsem tam. Zvenku mi to přijde, že si televize neuvědomuje, že se hlavně změnil svět okolo. Že dnes každý může dělat „televizi“. Nejen že tu jsou internetové televize, z nichž některé mají už významnou pozici, ale opravdu každý si dnes může udělat svou malou televizi. Stačí mobil a sociální síť a můžete vysílat, dělat rozhovory, komentovat dění. Pro tradiční televize je to výzva, zatím to nevypadá, že by je to nějak zajímalo.

Jaké byla televize, kterou jste zažila?

Jsem šťastná, že jsem to zažila, ale bylo to super i tou dobou. Vyhrála jsem první konkurz, který byl vyhlášený ještě v listopadu 89. Ta „porevoluční“ doba byla samozřejmě znát, všichni byli nadšení a věřili, ve změnu k lepšímu. A  byla tu konečně svoboda slova, ale i pravidla a etika té práce.

Ráda vzpomínám na adrenalin živého vysílání i na ty hádky o to, co je důležité a co ne, a obhajování reportáží, jejichž témata byla okrajová, ale mohla něčemu pomoct. A jsem vděčná, že jsem tam přišla mladá a mohla se učit od profíků.

Dnes nejsou profíci?

Já mluvila o profících na zprávy postavené na řemesle a etice a to v době, kdy tu byla jedna televize. Dnes jich je nekonečno a jde o byznys. Takže máte profíka ve smyslu, že umí odhadnout svou cílovku a nabídnout jí to, co žádá. Chápu, že vznikne třeba pořad typu Extrémní starosta (internetový pořad někdejšího bulvárního novináře a současného starosty městské části Praha Řeporyje Pavla Novotného, pozn. red.) na internetové televizi. Trochu problém vnímám v tom, že ty velké „tradiční“ televize působí zmateně, jako kdyby tam nebyl nikdo schopen říct, co teda chtějí a kdo jsou, zmítají se mezi touhou být důvěryhodné a potřebou být bulvární, chtějí přitáhnout diváky a zkouší to jednou formou, jindy obsahem a výsledek je, že jsou si všechny podobné a cílí na stejnou skupinu.

Sledujete pořad Extrémní starosta?

Viděla jsem jen útržky na FB, ale vnímám Pavla v roli politika a jeho působení coby starosty pražských Řeporyjí.

Chtěl napsat knihu o vašem exmanželovi Marku Vítovi.

Vím o tom. To je další uzavřená kapitola, jsem už deset let svobodná.

Jak vzpomínáte na Vladimíra Železného?

Kdyby se tenkrát stal ředitelem České televize, tak se dnes nemusíme bavit o tom, jak třicet let po revoluci měnit nebo zeštíhlovat Českou televizi. Kromě toho, že byl vizionář, tak byl i skvělý manažer. Smějeme se tomu, že měl prasátko ve vysílání a reportéra na kolotoči, ale věděl, co chce a  postupně toho dosáhl. Postavil komerční televizi s obrovskou sledovaností, dal vzniknout úspěšným pořadům a nikdo to neuměl pořádně zkopírovat a dosáhnout stejného úspěchu. Dneska je každý rádoby vizionář, ale nikdo neumí řídit firmu. Taky byl první, který dal šanci ženám. Nemyslím teď na obrazovce, myslím v  řídících funkcích. Libuše Šmuclerová (Někdejší programová ředitelka na Nově, pozn. red.) vyrostla vedle něho. Nepotřeboval kvóty, věděl, že potřebuje ženský pohled. Měl neskutečnou energii a uměl strhnout lidi, nechyběl u žádného pilotu, motivoval zaměstnance, a oni to chtěli udělat pro něj. A taky jsem mu vděčná za pár dobrých rad, které jsem bohužel neposlechla.

Dlouho jste byla velké sousto pro bulvární novináře, těch článků vyšlo nespočet. Šlo to nečíst? Neukazovat dětem?

Bulvár bych tak nezajímala, kdyby ho někdo cíleně nekrmil, a dětem to samozřejmě nešlo zamlčet. Vždycky se našel někdo, kdo jim to strčil před oči. Přežili jsme to. Někdy o tom mluvím s lidmi, kteří prožívají podobnou zkušenost. Ve výsledku je totiž jedno, jestli vás pomlouvá někdo ve škole, v práci nebo v bulváru. Bolí to stejně. V té době jsem odjela do zahraničí a taky studovala koučink. Nikdo mě tam neznal, přesto jsem před těmi lidmi otevřela i tato témata a to mi pomohlo.

Pochopila jsem, že jedinou cestou je vyrovnat se s tím. A nebojovat. Některá moje  rozhodnutí v životě působí zpětně zvláštně, ale to teď nejde posuzovat, protože vždy se rozhodujete v kontextu nějakých okolností, pod tlakem jiných lidí nebo třeba v důsledku bolesti či strachu.

Koučink jsem tak v začátku hlavně využila pro sebe a pro svoje děti, pomohl mi v tom, že jsem si uvědomila, co chci a co jsem a díky tomu jsem přežila. Ono nestačí si říct, mě nevadí, co si o mě lidi myslí. Musíte se dostat k tomu, že to máte opravdu srovnaný i v sobě.

Litujete něčeho?

Co bych s tím udělala, kdybych toho litovala. Lidé si představují, že by ve svém životě něco nechtěli, ale myslí tím, že by tam chtěli něco lepšího, jenže to nikdy nevíte, jak by se ta cesta odvíjela. Můj život jsou lekce, které mě posunovaly a teď jsem spokojená s tím kde jsem. Nikdo nezná život druhého člověka, nejste v něm uvnitř, nevíte jak se cítí doopravdy. Bohužel doba je taková, že ukazujeme jak jsme šťastní, úspěšní a myslíme si, že tím, že to naaranžujeme, se to taky stane, jenže uvnitř každý ví, co je pravda o jeho životě, a když lžete sami sobě, tak vás to jednou dožene. Proto věci beru tak jak jsou a zjišťuju, že jsou vlastně bezva. Pro mě bezva.

 

Mirka Čejková (58)

Vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou. V letech 1989–1995 působila v České televizi, kde pracovala jako reportér a moderovala hlavní zpravodajskou relaci. Později pracovala pro TV Nova i TV Prima. Dvacet let učí komunikaci, deset let pracuje také jako kouč. Je zapojená do projektů podpory studentů a spolupracuje se start-upy.

Byla třikrát vdaná, poprvé s podnikatelem Tomášem Všetečkou, s ním má dceru Petru, poté s golfistou Alexem Čejkou, s nímž má syny Alexe a Felixe. Kontroverzní manželství s Markem Vítem skončilo v roce 2011. Od té doby o svém soukromí nemluví.

 

   Fotografie: Pavel Tůma pro City-dog.cz, mirkacejkova.cz

commentkomentáře
přihlásit se pomocí
nebo komentujte bez registrace
Přestat odpovídat

favouritnejčtenější

Našli jsme vakcínu proti koronaviru, tvrdí rumunští vědci

Nový lék se začíná okamžitě testovat.…

heart

Líbil se vám tento článek?
Podpořte nás!

Jsme nezávislé médium bez velkých investorů či zahraničních vlastníků. Proto budeme rádi, pokud nám projevíte svou přízeň prostřednictvím malého příspěvku. Děkujeme!

Podpořte nás a pošlete nám:
Zavřít nemám zájem close
heart

Líbí se vám náš obsah?
Podpořte nás!

Jsme nezávislé médium bez velkých investorů či zahraničních vlastníků. Proto budeme rádi, pokud nám projevíte svou přízeň prostřednictvím malého příspěvku. Děkujeme!

Podpořte nás a pošlete nám:
Zavřít nemám zájem close
Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookie. Používáním našich služeb vyjadřujete souhlas s naším používáním souborů cookie. Další informace
popupClose